S Jakubem Samkem o velení a wargamingu

Dneska přinášíme unikátní článek, který vznikl u piva, ale nakonec se nám povedlo přesvědčit Jakuba Samka na krátký rozhovor na náš blog, ve kterém se podíváme na některé mechaniky, které známe z napoleonských wargamingových her. Jakub Samek patří k předním členům Central European Napoleonic Society, je  spoluorganizátorem bitvy u Slavkova, vede web Austerlitz.org kde naleznete celou řadu skvělých prací a překladů z jeho pera. Zároveň je čerstvě autorem knihy Napoleon Bonaparte, kde tedy nenajdete příručku jak kopat zákopy, nebo činnost odstřelovače s puškohledem, ale naopak se v ní dočtete celou řadu detailů o tom, jaké bylo válečnictví oné doby. Jakub je také důstojníkem francouzského 57. pluku řadové pěchoty v hodnosti kapitána v re-enactmentu a držitelem řádu čestné legie CENS. Když se tak podívám na soudobé názvosloví, dalo by se říct, že je bezpečnostním analytikem doby napoleonské :-D.

(R jsou dotazy a texty redakce, JS jsou odpovědi Jakuba)

R: Jakube, děkujeme, že sis na nás našel čas. Začneme něčím jednoduchým, zapomněl jsem v kontextu na něco týkající se Napoleoniky?

JS: Já sem skromej, ale asi bych doplnil překladatel předpisu o výcviku a manévrech (francouzské) pěchoty z 1. srpna 1791, což je věc, která mi automaticky hodně pomohla pochopit základní vnitřní mechanismy malé taktiky naší doby.

R: Možná na Battlegroundy?

JS: Battlegroundy Johna Tillera jsou nepřekonané taktické hry, už skoro třicet let. Vpodstatě i u nich jsem začínal, a ani po třiceti letech zájmu o věc jim není mnoho co vytknout. Je to, na počítači, rozhodně nejvíc napoleonská válka, a je po čertech škoda, že podobně nejsou zpracované další bitvy kromě Borodina a Waterloo (včetně Ligny a Quatre-Bras); následující série věnovaná roku 1809 mi už k srdci nepřirostla. Byla spousta modů svého času, ale snad jedině Jílové bylo propracované a dotažené bezmála k dokonalosti.

 R: Jak dlouho se napoleonice věnuješ, proč sis vybral toto období a proč zrovna Francouze?

JS: Slovy klasika dlouho; re-enactmentu od roku 2003. K Francii mám vztah od malička, máma byla překladatelka/tlumočnice z francouzštiny, mám to tam rád. Jejich vojenství mě zajímá nejvíc, mám přístup k pramenům a literatuře a baví mě to.

R: Náš rozhovor by měl pomoc zorientovat se v některých mechanikách, které wargamingové hry přenášejí a porovnat je s aplikací v reálu napoleonského bojiště. Na rozdíl od kriegspielových štábních her minulosti, se wargaming většinou hraje  bez rozhodčího podle šablony definované mechanikami. Historické hry pak bývají především hry simulačního charakteru, které se snaží před hráče v pozici velícího důstojníka postavit rozhodovací procesy, které by měly odpovídat období. Samozřejmě s tím, že velící důstojník má boží mód. Tedy zná pravidla, zná bojiště a vidí nepřítele. Aby hra nebyla jednotvárné házení kostkami, tak do hry vstupuje Claussewitzova frikce, nebo mlha války zvýšením vlivu náhody na hru. A nejčastějším způsobem je omezení schopnosti řetězce velení ovládat podřízené jednotky. Typickým příkladem jsou různé formy nelineární aktivace jednotek.

Za mě je tohle asi nejhůře uchopitelná mechanika her. Když mi špatně napadají hody, moje brigáda zapomene, že ještě před 30 minutami (hry mají zpravidla pozemní a časové měřítko) pochodovala na Pratecké výšiny, přestože se stále řídí stejným rozkazem.

Abych parafrázoval režiséra jednoho špatného filmu, je to jen hra, a nikdo z nás tam nebyl, ale pojďme na naše otázky.

Jakým způsobem byly před bitvou formulovány obecné rozkazy a do jaké hloubky se dostaly? K velitelům praporů, nebo až k jednotlivým poručíkům? Existuje redundance procesu předávání rozkazů? Jak vlastně funguje řetězec velení?

Základní taktickou jednotkou pěchoty je prapor (batalion), u kavalerie je to spíše pluk, ale záleží hodně na situaci, u dělostřelectva, odmyslíme-li si praporní děla, je to divize či baterie, nebudu se tady točit na terminologii, ale občas to zaskřípe (divize dělostřelectva je tvořena, ve Francii, dělostřeleckou rotou a rotou či půlrotou dělostřeleckého trénu; slovo baterie odkazuje již na bitevní formaci této divize). Poručík, i kdyby se převlékal za ženskou, je za všech okolností zcela mimo to, čemu se říká řetěz velení. Vezmeme-li to odspoda nahoru u pěchoty, máme šéfa batalionu, nad ním rovnou brigádního generála (plukovník a pluk pěchoty vstupují do hry jen ve specifických situacích), nad ním pak generála divizního, a sborového velitele. U kavalerie velí, ve Francii, šéf eskadron dvěma eskadronám, a ty jsou stále ještě ve velké míře spíše taktickými podjednotkami pluku - tam tedy máme řetěz spíše plukovník-brigádní-divizní generál, případně nad brigádním generálem přímo sborového velitele, tvoří-li sborové jezdectvo jen brigádu nebo slabou divizi.

Dělostřelectvo je na tom ještě jinak - velitelé dělostřelectva na úrovni hlavního štábu do výkonů na bojišti prakticky, na specifické výjimky, nezasahují; divizním dělostřelectvem disponuje divizní generál, sborovou zálohou sborový velitel; praporní kusy podléhají mechanicky šéfovi batalionu.

Rozkaz vydaný před bitvou vrchním velitelem formou nějakých obecných dispozic je určený sborovým velitelům; a je pak jejich odpovědností, do níž přirozeně vrchní velitel může zasahovat, aby to dál ve své situaci, svém prostoru, svém času a s prostředky, které mají, realizovali. Jestliže například u Slavkova Napoleon před bitvou stanovuje, že manévrem dne bude “pochod stupňovitě vpřed, s pravým křídlem vpředu”, nemusí už nic podrobného dodávat, protože bitevní sestava sborů, kterých se to týká (tedy 4. a 5.), je zřejmá a daná; a stejně tak je daná i vnitřní struktura jednotlivých divizí. Speciálně pro 5. sbor říká: “Maršál Lannes dohlédne na to, aby byly divize Suchet a Caffarelli stále za kopcem, a aby je nepřítel neviděl.” Caffarelli je první divize, Suchet je třetí divize - tedy Suchet stojí vlevo, Caffarelli vpravo, ale to není třeba říkat, oni tak automaticky manévrují celou dobu, a taky tak před bitvou leží.

Tohle jsou rozkazy, které vrchní velitel může dávat - obecný smysl pohybu, obecný směr, výchozí pozice, čas; případně zdůrazní, jako v případě Lannesa, nějaký požadavek v závislosti na terénu. Nic z toho nepotřebuje vědět ani šéf batalionu, ani brigádní generál, byť obecné povědomí o celkovém smyslu manévru jim může pomoci, a je užitečné v případě, že se dostanou, zejména brigádní generál, kvůli ztrátám nebo jiným vlivům dočasně o úroveň výš. Sborový velitel vydá následně vlastní rozkazy divizním velitelům, a pro brigády a bataliony je to již v podstatě jen “za mnou”, přičemž detail řeší divizní generál se svým štábem a svými pobočníky. Pořadí jednotek je dané, není-li stanoveno jinak, formace je určena. Není čemu nerozumět. Čím níže, tím mechaničtější a bez prostoru pro nějakou iniciativu nebo rozhodování.

Chápu, že když na hracím stole všechno vidíš, náhodu do procesu války vnáší nějaký hod kostkou, a naprosto netuším, jak to vymyslet, aby to fungovalo dobře - jistá věc ale je jednJS: vyšší důstojníci a generálové nejsou roboti, a dostanou-li se mimo dosah svého nadřízeného a do nestandardní situace, samozřejmě reagují. Mají omezení daná tím, co vědí o záměru, co vědí o širším prostoru, co vědí o pohybu vlastních i nepřátelských jednotek - o tom má přirozeně lepší povědomí sborový velitel než brigádní generál, protože úkolem brigádního generála až dosud bylo zajistit výkon rozkazů shora, dohled nad pořádkem ve vlastní sestavě, a jeho pozornost je upřená na taktickou situaci v prostoru nasazení brigády. Nevěnoval se hlášením průzkumu a nedostává informace z hlavního štábu, neměl důvod studovat do hloubky mapu, jeho situační povědomí je jiné než na úrovni divize. Tím méně pak šéf batalionu, jehož hlavní pozornost je upřena na jeho přímé podřízené a mechanické podjednotky, které formuje a uvádí mechanicky do pohybu, za jehož provedení přímo odpovídá.

Na druhou stranu si dovedu představit, že zraněním vyřazený divizní velitel mizí ze scény, je nahrazen odjinud či vybraným velitelem brigády, a formace zaváhá; neví, jestli je již dostatečně vpředu, neví, odkud může čekat protivníka. Variant a možností a jejich kombinací je nepřeberné množství. Případně se změní situace - dobrým příkladem je týl Langeronovy kolony na Prateckém kopci. Poslední jednotky už viděly Francouze, jak míří na vrchol - ale nebyl tam nikdo s dostatečnou autoritou, přehledem a rozhodností, aby poslední brigádu zastavil a otočil. Než přišlo hlášení na čelo kolony veliteli a než ten rozhodl o změně postupu, bylo pozdě.

R: Představ si situaci, že jsi velitel sboru, který velí třem brigádám, dvou pěším, jedné jízdní a nějaké dělostřelecké záloze. Dostal jsi rozkaz, že máš dobýt Utický kurgan, došel jsi na bojiště a jsi v nějakém výchozím postavení (pozn. Redakce – mluvíme o termínech ze hry, kde se organizace a názvosloví trošinku přizpůsobuje mechanikám. Velká řada her pracuje s tím, že velíte brigádám či divizím i když se nejedná o historicky věrnou terminologii, či organizaci).

 Jak rychle byl důstojník schopen reagovat na úrovni brigády, sboru, nebo armádního sboru v okamžiku kdy zjistil, že podřízený důstojník rozkazy „neplní“.

JS: To nevím, jestli lze odpovědět nějak obecně. Jaké rozkazy by jaký podřízený neplnil? Důvodů může mít bambilion. Nezformoval své bataliony tak, jak bylo určeno? Nemá na to dost místa? Neměl na to dost času? Připletl se mu do toho procesu nepřítel? Nadřízený může reagovat tak rychle, jak rychle to jemu nebo pobočníkovi dovolí kůň a vzdálenost. A samozřejmě platí, a vidíme to i v našich legračních “bitvách” v re-enactmentu, že situace, kterou ze svého místa velitel vidí a vyhodnocuje, bude jiná ve chvíli, kdy přijme rozhodnutí, jiná ve chvíli, kdy bude rozkaz předán, a jiná ve chvíli, kdy bude prováděn. To všechno jsou věci, které je potřeba započítávat.

Nemá například velký smysl posílat pobočníka k veliteli jezdectvem ohrožené brigády, aby formoval karé; leda by bylo nějak zřejmé, že si toho není vědom, atd., on by takovou situaci měl být schopen standardně vyhodnotit a přijmout nějaká svá opatření, od toho tam je, ale smysl má odhadnout další vývoj a poslat posily, které na ohrožený úsek dorazí a pomohou vyřešit situaci, která vznikne a které nyní nelze zabránit. 

R: U Napoleona byly bitevní rozkazy dost podrobné, ale jak píšeš ve svém článku o smíšené sestavě (přidám odkaz), sboroví velitelé je stejně prováděli po svém. Velitelé jednotlivých kolon ignorují i tyto nadřízené rozkazy. Rozhodují se samostatně tak, aby došlo ke splnění cíle.  Nebo je to jinak, více rigidní, doslovné řešení a útok na Pratecké výšiny jsou výjimkou?

JS: To odkazuješ na postupný vývoj názoru na vhodnou formaci hlavní úderné síly u Slavkova asi. Na tom je vidět především to, že Napoleon tenhle rozměr věci nepodceňoval, měl na něj svůj názor, a současně nebyl v tomto směru nejzkušenější praktik - a dal si říct. V roce 1805 ještě ke svému dobru ano. Nedá se říci, že by to sboroví velitelé prováděli po svém - ale přesvědčili ho, že teoretické výhody složitých systémů se v praxi bitevního pole mohou velmi snadno otočit proti vlastním.

Složité ty prvotní úvahy byly především proto, že příliš svazovaly ruce divizním a brigádním generálům. Protiklad vhodného postupu vidíme nejlépe u Waterloo, kde Napoleon nařídil (či schválil nařídit, v každém případě za to nese odpovědnost) zformování mohutných kolon, v jejichž rámci již divizní a brigádní generálové neměli absolutně žádnou volnost manévru a reakce na situaci. Vhodným způsobem je formovat pěchotu tak, aby mohly nejen sbory, ale divize i brigády manévrovat v libovolnou chvíli libovolným směrem. U Napoleona a některých jeho podřízených postupně vidíme určitou rezignaci v tomhle směru, která vrcholí symbolicky právě u Waterloo. Zlom nastává po roce 1809.

Samostatné rozhodování na všech stupních velení není hodnota sama o sobě. Podřízený musí mít vždy na zřeteli obecnější zadání, které určuje jeho směr a cíl; a nadřízený díky svému přehledu ve všech směrech a teoreticky větším zkušenostem může zasahovat do dění i ve velmi titěrných detailech, aniž by se tím programově oddával škodlivému mikromanagementu. Podstatné a blahodárné je, když se v rámci řetězu velení důstojníci znají, když spolu dlouho pochodovali, když spolu manévrovali, znají své schopnosti a dokážou odhadovat své postupy. Pak se ideálně doplňují.

Čím méně tohle funguje, tím rigidnější to je; přitom jestliže od sborových velitelů je na místě očekávat iniciativu a mají velkou svobodu rozhodování, divizní generálové jsou již více svázáni detailnějším záměrem svého velitele, a na úrovni brigády je to prostoru ještě méně; batalion pak už je standardně jen nástrojem; bavíme-li se tedy o pravidelné polní bitvě. A je k tomu celá řada moudrých výroků; třeba Gouvion Saint-Cyr řekl: “ve chvíli, kdy podřízení nemohou vykonat vše, co je od nich požadováno, začnou dělat jen to, co sami chtějí” a “Toto je jen dalším důvodem proto, abychom nikdy při sestavování rozkazu nenechali důstojníkovi, jakékoli hodnosti, možnost výběru toho, co má provádět; můžeme si být bezmála jisti, že dá přednost nikoli tomu, co bude výhodné pro službu obecně, ale tomu, co shledává v zájmu své jednotky či ve svém vlastním či alespoň tomu, co bude nejjednodušší”.

Tady se samozřejmě nebavíme o mechanice malé taktiky na bitevním poli; je to obecnější problém. Byť i v rámci nasazení zbraně na bitevním poli proti nepříteli je určitě žádoucí, aby podřízení přesně věděli, co od nich nadřízení očekávají, a aby bylo v jejich silách to provádět. To mj. znamená, že ten, kdo vydává rozkaz, musí také mít povědomí o reálném času a prostoru, který provedení rozkazu vyžaduje. Že by podřízený velitel vyrážel do útoku v jiné než určené formaci? Leda v případě, že nerozuměl, a nebyl čas ho opravit.

R: Je realistické aby se stalo, že jedna tvoje brigáda nastoupí k útoku, ale protože jsem špatně hodil (tedy pobočník s rozkazem nedojel, případně spletl předávaný rozkaz, nebo to po Napoleonovi nejde přečíst) druhá brigáda zůstane stát v nástupním prostoru, protože neví co má dělat?

JS: To se jistě stát může. “Zůstane stát” je tedy samozřejmě problém řešitelný poměrně snadno a rychle. Větší problém je, když se brigáda pohne vpřed, ačkoli neměla. To byl mimochodem zřejmě jeden z důvodů katastrofálního nasazení francouzské kavalerie u Waterloo. Protože jakmile se (zejména, ale nejen) jezdectvo pohne, zastavit ho je (může být) už složitý problém. Zdržení jsou součástí věci. Těžko asi až tak mechanicky, že brigády, které jsou součástí jedné formace, nereagují na vydaný rozkaz. Představit si dovedeme, že například zdrží během průchodu nějakou vsí do nástupního prostoru, protože jim cestu překříží jiná formace, apod. Ne každý velitel je horlivý a svědomitý, může si dávat z řady důvodů na čas. Ale že by v bitevní linii bylo veleno vpřed, a jedna z brigád by nereagovala, to si představit neumím. Nedoslechnutí, neporozumění, zmatek; v řádu minut a stovek metrů. Obecně na tyhle věci platí, že jednotky provádějí, nemají-li určeno jinak, to, co vidí provádět své sousedy směrem k pozici velitele, zpravidla tedy na střed. Zmíněný předpis pro pěchotu z 1. srpna 1791 říká v úvodu k Evolucím linie (které jsou pro příklad manévrem divize osmi batalionů): “V případě, kdy šéf batalionu neslyšel hlavní povel, ale viděl by přímo se sebou sousedící batalion provádět nějaký pohyb, ihned by nechal stejný pohyb provést svému batalionu.” A totéž, v rámci samozřejmě velmi košatého stromu možností v vstupních dispozic, platí taky pro brigády nebo divize - jakkoli tam už je manévr zpravidla mnohem méně mechanický.

R: Na to se dá navázat tím, co se stane, když dorazí rozkaz, ale situace na bojiště se změní tak, že rozkaz už je zastaralý a nerealistický. Je schopen velitel pružně reagovat na měnící se situaci?

JS: Čím níže v řetěžu velení, tím pružněji, v rámci své situace; existuje-li možnost nenechat na sebe střílet z boku, tak ji samozřejmě automaticky využiju. Už jsem to zmínil tenhle problém, tedy změnu situace v průběhu času, a nutnost předvídat, co se bude odehrávat ve chvíli, kdy teprve budou mé rozkazy předávány a prováděny. Museli bychom se asi bavit o konkrétních okolnostech. Jakkoli v principu je to stejné na všech úrovních, a jistě, reagovat na měnící se situaci je nezbytné a součástí věci: Mouton dostal u Waterloo rozkaz rozvinout se do druhé linie za d’Erlona, ale protože se mu do pravého boku drali Prusové, otočil sbor o 90° na východ. U Slavkova pochodoval major Bigarré s oběma bataliony 4. pluku na Starých vinohradech v nějakém stanoveném směru, ale rozjelo se proti němu zpoza horizontu ruské gardové jezdectvo. Na rozkaz velitele brigády nebo divize, aby formoval karé, opravdu čekat nepotřeboval.

R: Z mého úhlu pohledu spousta wargamingových her zaměňuje zmatené rozkazy (Grouchy u Waterloo, D’Erlon u Quatre Brass/Ligny, Ney u Bautzenu, Junot u Valitony Gory), které probíhají mimo, řekněme, čáru střetu, ale někde v týle s možností nepochopení rozkazu, když už po sobě sypete olovem. Ney u Waterloo prokázal iniciativu v nesprávný okamžik.

Jak moc byly velitelé pěchoty, nebo jízdy na úrovní praporů, či eskadron schopní samostatné vyvíjené bojové činnosti v rámci součinnosti, situačního povědomí, nebo rámcových rozkazů o kterých jsme se bavili dříve? Tedy jak moc je realistické, že prapor „zapomene“ co má dělat. Nebo že jezdectvo zapomene, že je na bojišti a jediný jeho zájem bude se vrátit do nástupního prostoru, nebo zpět ke spojencům?

JS: Naprosto minimálně, nic takového není ani žádoucí ani dlouhodobě udržitelné. Musí-li šéf batalionu řešit svou taktickou situaci, je to vskutku krajní možnost. Jeho pozornost, jak jsem už říkal, se soustředí především na vlastní formaci - ovládá ji, směruje ji, určuje její způsob palby, a kontroluje, že je vše prováděno řádně a spolehlivě. Času na to, aby sledoval a komplexně vyhodnocoval svou taktickou situaci, moc nemá - od toho tam má svého brigádního generála. Objeví-li se v levém boku batalionu nepřítel a začne mě ostřelovat, nemusí být moje řešení spočívající v otočení čela batalionu jeho směrem nebo v detašování několika pelotonů vhodné/dostatečné/žádoucí. Generál tam může chtít poslat batalion z druhé linie. Nebo vnímá spíše než já, že v mém dosavadním směru je nepoměrně větší problém, a tahle nepřátelská akce je jen diverze, atd. atd. atd. Nemám-li nad sebou generála, který by byl přítomen a efektivně velel, nezbývá mi než reagovat, jak to pro sebe vyhodnotím, se všemi z toho plynoucími riziky.

Je přitom asi důležité vnímat pestrost situací, o kterých se bavíme. V jiné je velitel batalionu lehké pěchoty, který provádí nějaký průzkum nebo jiný úkol někde před armádou, v jiné situaci je šéf batalionu řadové pěchoty, který je součástí standardní bitevní linie v průběhu nějaké generální bitvy.

“Zapomene, co má dělat” lze opět ilustrovat na příkladu Slavkova mimochodem; ne na úrovni batalionu nebo brigády, ale rovnou na úrovni dvou armádních sborů. Před Muratem a Lannesem ustoupil Bagration, s nímž se podle Napoleonova bitevního plánu vůbec neměli utkat, protože tam jeho přítomnost Napoleon nepředpokládal. Utkali se, uspěli, i když nijak zásadně, střetli se čelně a měli více sil, byli lépe disponovaní. Ale zastavili se. Napoleon věnoval pozornost jižnímu úseku bojiště, na sever nedohlédl, a vlastně ho ani nijak nezajímalo, co se tam děje. A tak se mu dvě divize pěchoty a prakticky celá jezdecká záloha zastavila; ustupujícího Bagrationa nepronásledovali. Vrchní velení tam měl Murat, sám o dalším postupu nerozhodl, rozkazy od Napoleona nedostal, sám si je nijak aktivně nevyprosil, a v hlášení se spokojil s tím, že naznačil, že by býval obsadil rousínovské a slavkovské výšiny, ale protože se napravo stále bojovalo, považoval za potřebné zachovat jednotky akceschopné a zajistit obsazený prostor olomoucké silnice. Buď jak buď, Bagration díky tomu ustoupil v klidu.

Kdyby se Murat držel původního Napoleonova plánu, měl by po nečekaném boji s Bagrationem zamířit na pratecké výšiny. Dorazil by tam ovšem pozdě a nebyl by tam k ničemu dobrý.

R: Závěrem tedy můžeme říct, že velitelé na všech úrovních by měli být schopni provádět samostatně manévry, vést bojovou činnost samostatně v souladu s celkovým záměrem, ale závisí na schopnostech jednotlivých velitelů.

JS: Rozhodně technicky můžou. Ruce jim především svazuje snížené situační povědomí. Ale hlavně se do situace, kdy by měli nějak samostatně reagovat neměli velitelé základních taktických jednotek vůbec dostávat. Jednoduše řečeno, brigádní generál je velitel tanku, šéf batalionu je řidič a střelec.

 

Jakube, děkujeme za rozhovor, budeme se těšit na další povídání o piva. A pro naše čtenáře, druhý okruh otázek už se připravuje