Burrows and Badgers Kampaň Doxfordské Dědictví: Zorax vs Floofala

             
            Uplynulo několik týdnů. Ziggy se zotavila celkem rychle, k nemalému Zoraxovu potěšení. Maršálova noha srostla ale takovéhle rány se nikdy nezahojí. Myšák teď už trvale kulhal na levou nohu ale jeho zápal navyhasl. Sotva se dokázal postavit, začal s Furketou připravovat cvičiště. V rozbořené stodole našli pořádký kus trámu, který zarazili do země. Ten sloužil k procvičování techniky seku mečem.

            Kromě toho vyhradili areál pro cvičný šerm. Štěrkem vysypali travnatou zahradu, aby jim nohy neklouzaly na mokrých stéblech. Zorax a Ziggy sledovali jak žoldáci bojují. Zákop se však stále ještě zotavoval a na šerm v plném tempu ještě nebyl připraven. Na Maršálovi bylo vidět, že ačkoli jeho zranění výrazně zhoršilo jeho pohyblivost v kolbišti, znatelně zlepšil svou techniku rukou. Začal více využívat rubové strany čepele pro útok i obranu. Z jeho pohybů bylo zřejmé, že si chce na někom skutečně vybít frustraci z minulé bitvy. Jakoby už tenhle kšeft začal brát osobně.

            „Halóóó? P-pane Zoraxi? Jste tady?“ roztřesený hlas Hamse Ola, křečka a pašeráka už začínal být Zoraxovi nepříjemný. Teď se ozýval zvenčí prozatimního sídla Syndikátu. Ziggy mu otevřela a vpustila ho dovnitř. Zmijí černokněžník si tak často pohrával s křečkovým strachem a myslí, že Hams začal chodit k Zoraxovi dobrovolně. Nosil mu zprávy z města, drby a někdy i užitečné informace o pohybu nepřátel. „Ssssspusť“ rozkázala Ziggy a dloubla křečka do zad čenichem.

            „Za starou městskou bránou se něco děje.“ Vytlačil ze sebe křeček. „Je tam určitě něco ceného. Jdou po tom i D’Reynardové“ sypal ze sebe. Zorax ochutnal jazykem vzduch a ucítil příležitost. Přivřel oči a zahleděl se do dálky. D’Reynardové jsou starý rod lišek z podsvětí. Nejsou to jen tak obyčejné lišky, jsou to lišky podšité. Síť jejich špehů je tak rozsáhlá, jako je spolehlivá. Jestli to „něco“ chtějí oni, bude to mít jistě obrovskou cenu. A třeba by jim to šlo i prodat, kdyby jim to Syndikát vyfoukl.

            „Maršššššále?“ zavolal si černokněžník velitele svých žoldáků. „Troufnete sssssi na boj s liššššškami?“ Myšák přikulhal ke svému pánu a veliteli. „Já se těším na boj s liškami, pane!“

            Zoraxova družina, oslabená o stále raněného Zákopa vyrážela starou městskou branou. Tuhle bránu už nikdo nepoužíval od Bouřlivé Války, protože škody na místním podhradí byly prostě příliš velké. Právě zde se tenkrát odehrálo slavné obléhání Doxfordu. Právě zde byly boje tak tuhé, že i nejodvážnějším šelmám běhal mráz po zádech. V téhle oblasti jsou jen polorozbořené domy, pozůstatky předsunutých palisád a poničené zbytky vojenského vybavení. Uprostřed vší té zkázy trčel polorozpadlý zásobovací vůz, jistě mnohokrát prohledaný podnikavými zlodějíčky. Přesto se prý v něm ukrývá tajná schránka neznámého, leč hodnotného obsahu.

            Furketa nepotřebovala rozkazy. Po žebříku vyšplhala na jednu ze strážních věží s výhledem na celé podhradí. Podle zkušenosti měla perfektní dostřel až na rozbitý povoz. Skryla se v cimbuří aby mohla nepozorovaně krýt ostatní. Ziggy, jakožto nejlepší z bojovníků šla vpřed skrz starou bránu. Zprava ji kryl Maršál. Myšák kulhal ale udržoval rychlost se zmijí natolik, aby ji dokázal krýt záda. Za nimi oběma se plazil Zorax osobně.

Furketa vyhlíží cíle

Zigginým směrem přiletěly dva šípy. Jako vždy jen lízly její pancíř ale akce tím začala. Zorax koutkem oka zahlédl Olivera z Morous, slavného křeččího šermíře. Netrvalo dlouho a zmerčil i vůdkyni této výpravy. Samotnou Floofalu d’Reynard. Liška s neobvyklým zbarvením srsti. Bylo o ní známo, že si potrpí na luxusní oděvy, vždy výhradně od Vulpaceho. A taky se vědělo, že je smrtící s noži z blízka i z dálky.

Ze střechy jedné z nor, severozápadně od brány létala salva šípů. Jeden z nich dokonce škrábl Zoraxe. Černo-zrzavý lišák, s kouzelnickou hůlkou a maskou zakrývající část jeho defektně zbarvené tváře vyslal útočná kouzla i směrem k Maršálovi. Nezdálo se, že by Floofala a její gang nějak plánovaly vystartovat po Zoraxově kořisti. Maršálovi ale nebylo příjemné, jak její bojovníci zaujímají pozice v domech a troskách všude kolem nich. Ostražitě čenichal kolem sebe, když najednou ucítil pach, který mu byl přirozeně odporný. Myšák si odplivl a zavolal: „Kocour!!!!!“ napřáhl meč a připravený ve střehu se zahleděl směrem, odkud kočičí pach cítil. Karakal, který číhal na příležitostnou kořist se napřímil a zasyčel. Mohutná šelma, dvakrát převyšující velitele žoldnéřů vycenila zuby a ukázala mohutný, zahnutý meč. Bojovník byl tichý a nenápadný přestože mu trup i silné paže zakrývalo brnění. Maršál hleděl na karakala přes hrot svého meče a nehnul ani brvou.

Statečný myšák

Vojenský veterán dobře věděl, že pro takového bojovníka by byl boj s pouhou myší pouhou formalitou. Pár ran a bylo by po všem. Kdyby po něm však kocour vystartoval, musel by si poradit nejen s ním. Ziggy a její jedové zuby byla na dosah a Furketa měla nabito a celou scénu sledovala s kocourem na mušce. O černokněžníkově temné magii ani nemluvě. Myš a kocour na sebe dlouze hleděli. Karakal pak několika mohutnými skoky vyskočil na střechu stodoly a dál bedlivě sledoval počínání Syndikátu Smaragdové Zmije.

Ziggy mezitím prohledávala povoz. Prolézala všechna dutá místa a všechna zákoutí. Když ale ochutnala vzduch uvnitř vozu, zdálo se, že proudí poněkud neobvykle. Po delším hledání objevila v podlaze vozu pašeráckou skrýš. A v ní truhlu, zhruba o velikosti rejska. Při té úvaze se jí začaly sbíhat sliny. Truhlička neměla ostré rohy, což bylo dobře. Zmije neměla ruce aby mohla truhlu odnést a tak to musela udělat tím méně příjemným způsobem. Ziggy otevřela tlamu jak nejvíc to šlo. Centimetr po centimetru její tělo obepínalo truhličku. V místech kde měla připevněné brnění to šlo o trochu hůř a kov pancíře ji škrábal na zádech. Truhla nebyla obzvlášť těžká pro takhle silnou zmiji. Pohyb s ní byl ale pomalý a nepohodlný.

Prohledávání povozu

Když se všichni tři dostaly do bezpečí starých Doxfordských hradeb, konečně mohla truhličku zase vyzvrátit. Furketa a Maršál se raději odvrátili. Zorax byl zvědavý! Furketa kořist otřela pláštěm a se znechuceným výrazem ji popadla do rukou. Všichni se, takřka nezraněni a společně vrátili zpět do svého doupěte.

Jakmile vešli do polozbořeného domu, v němž měl Syndikát Smaragdové Zmije své sídlo, Zákop oznámil: „Máme hosty!“ Když krtek uhnul Zoraxovi ze zorného pole, odhalil dvě myši. Jedna z nich byl myšák švihák. Jeho oděv byl sice obnošený ale očividně drahý a kvalitní. Na hlavě měl mohutný klobouk s bílým perem a u pasu se mu houpal kord, zřejmě vyrobený na zakázku. I ten jevil známky užívání. Myšák měl podobné zbarvení jako Maršál. Ten celou situaci záhy vysvětlil, když se k cizinci rozkulhal se širokým úsměvem a zvoláním „Bratranče! Vítej!“

Zorax neměl rád když nevěděl co se kolem něj děje. A teď to nevěděl a bylo mu mizerně. „Můj pane,“ pravil Maršál, „dovol abych ti představil Hraběte de Roquefort, mého bratrance a slavného duelanta.“ Pak ukázal na druhého myšáka v prosté tunice. Ten měl úplně bílou srst a červené oči. Velmi zvláštní. „Tohle je jeho sluha, Jehoš“. Roquefort smekl a složitým pohybem se uklonil Zoraxovi. Černokněžník už se cítil o něco lépe. „Doslechl jsem se, že byste zaplatil mé služby, pane. Jsem Hrabě de Roquefort, básník, šermíř a milovník. Kdyby to šlo, potřásl bych vám rukou!“

Černokněžník přikývl. Kdyby dostal penízek pokaždé kdy před ním někdo dělal vtipy o rukou a nohou, nemusel by okrádat o lup gangstery a lupiče. Zahleděl se Roquefortovi do očí. Ten se ani nesnažil uhnout pohledem. Ten myšák byl zřejmě tak hloupý jako samolibý.

Konečně se podařilo truhlu otevřít. Zoraxovi se v očích zalesklo. Mezi množstvím mincí a drahokamů tam leželo, do sebe sesazené brnění. Šlo očividně o pancíř pro hada. Nádherné pláty, popsané magickými symboly, začínaly přilbou a zlacenými nýty navazovaly plát za plátem až k malému konci u ocasu. Zorax si chvíli prohlížel čarodějná slova aby odhalil, zda pancíř není chráněn kletbou. Nebyl, naopak šlo o mocnou ochrannou magii. „Zzzzziggy, je časssss převléknout i kůži z oceli.“

-Jiron