Burrows and Badgers kampaň - Doxfordské Dědictví: Úvod a seznámení se Syndikátem

    

 Jen pár mil jižně od hlavního města Northymbrie leží panství Doxford. Od pradávna nebylo ničím jiným než poslední, neoblíbenou zastávkou těch, kterým už zapadající slunce či nedostatek sil nedovolily dorazit do samotného Bebbanburgu. Nikdo v Doxfordu rád nezůstával, každý ho radostně brzy ráno opouštěl. S lákadly northymbrijské metropole se nemohly místní vesnice ani samotné městečko Doxford měřit. A přesto je o ně v posledních týdnech nebývalý zájem.

    Snad za to může zájem spatřit výpravu pobožného a tajuplného debouanského řádu, jež minulý měsíc přistála v Alnwicku a kterou už desátým dnem hostí sám vikomt z Doxfordu. Možná poutníky, dobrodruhy i pochybnější sortu přilákaly zprávy o tom, že v západních kopcích se dějí podivné věci. Staré a zarostlé rozvaliny se prý najednou znovu tyčí k nebesům a s každou bouří, kterou přinesou větry z moře, jejich pomalu a podivně narůstající vrcholky bičují blesky. Ale třeba je příliv pocestných jen očekávatelnou předzvěstí příjezdu delegace významných liščích obchodníků z jihu, která má v následujících dnech navštívit dvůr prince Reinerta.

    ‚Ohař‘ O’Hara si ale myslí, že důvod, proč se do Doxfordu najednou sjíždí tolik cizinců, je úplně jiný. Coby majiteli největšího místního hostince U Rezavé podkovy se k němu donese takřka vše, co se v okolí šušká. A už dobrý měsíc neslýchá nic jiného, než že se starý vikomt zbláznil. Po nocích se údajně sám toulá ulicemi města, jako by něco hledal. Párkrát ho spatřili i za západními hradbami. Ale že jeho dědic má být zapletený s kultisty Rohatého boha? To už jsou podle Ohaře jen babské povídačky.

    Ambice nicméně budoucímu doxfordskému pánovi nechybí. Dokonce se povídá, že při svých cestách po jižní Northymbrii se nebál rozličných obchodních jednání s rozmanitými osobami včetně těch méně urozených – kdyby O’Hara mohl svým jediným zdravým okem mrknout, hned by to udělal. Pověst mladého pána každopádně předchází, a proto se všelijací potenciální ‚obchodní partneři‘ sjíždějí do Doxfordu s vidinou výhodného partnerství. V určitých kruzích dostatečně zvučné jméno by totiž jistě zaznělo i v síních nového vomta.

                Bylo pozdní odpoledne. Slunce už dávno ztratilo svou polední sílu a pomalu se blížilo ke konci své cesty od vrchů na východě ke kopcům na západě. Spolu s terénními nerovnostmi na jihu a nízkými svahy na severu dávali údolí jméno - Ďolíček.

                Na louce v jeho středu vychutnával Zorax posledních pár minut příjemného tepla. Užíval si těch posledních pár slunečních paprsků, jak tančí po jeho šedých a černých šupinách. Jako by to měly být poslední chvíle jeho starého života. Jakmile skončí dnešní den, všechno se změní. Tahle zmije má totiž velké plány. Tam na severu, mezi věrnými poddanými prince Reinarta mluví o Svobodných Šelmách jako o republice, kde každý má právo a svobodu žít si jak chce. Kde se prostí lidé mohou postavit na vlastní nohy a mít se dobře. Jistě to těm ubožákům přijde krásné. Jistě by se rádi vymanili ze zkostnatělého feudálního uspořádání ale je v tom jeden háček. Nikdo se nedokáže vymanit z potravního řetězce. Tady na jihu vládne anarchie, vláda silných ač jiná než jakou si představují. I myš s dostatkem vlivu a prachů se může postavit sebezrzavější lišce. Ale stejně ji spolkne had. A tím hadem budu já, rozjímal Zorax.

                Rozeklaným jazykem ochutnal vzduch. Někdo se blíží. Po chvíli uslyšel známý zvuk kovového pancíře. Ziggy. "Buď zzzzdráva, Ziggy", pozdravil samici. Byla dlouhá a silná, skutečná zmijí válečnice. Její hlava měla pohledný, téměř dokonale trojúhelníkovitý, tvar. Hlavu zmije chránila kovová přilba, která přímo navazovala na překrývající se ocelové pláty, jež chránily její tělo. Měla hnědé zbarvení, které ostře kontrastovalo se Zoraxovým šedým. Byla nesmírně přitažlivá a Zorax věděl, že i on ji imponuje svou vůlí a duševní silou, přes všechny své tělesné nedostatky. Právě teď si ale nemohl dovolit myslet dvojdílným orgánem. Jeho čas nadešel.

                "Našššla jssi je?" zeptal se šedě zbarvený had. Ziggy přikývla a zakmytala jazykem. "Našššššla. Jssssou na cessstě sssem." Zorax věděl, že kromě jeho magických umění bude potřebovat i sílu zbraní pokud si chce Doxford a jeho tajemství zabrat pro sebe. Nebo celé panství. Nebo možná ještě větší kus země. Znovu ochutnal vzduch a Ziggy udělala totéž. Společně otočili hlavy aby spatřili skupinu přicházejících žoldáků. V čele podivné trojice hrdě kráčel malý myšák. Zoraxovi zakručelo v břiše ale věděl, že utkat se s touhle myší by mohl být smrtící omyl. Všichni tři měli na sobě pestré, zelenobílé uniformy. Vlevo za myší kráčel vzrostlý krtek a vpravo za svým velitelem, šla zívající fretka s masivní puškou. Všichni tři byli oblečení do těžkých pancířů a krtek i myšák byli ozbrojeni obouručními meči. Ačkoli myšákův meč by v rukou krtka byla ztěží dýka.

                Myšák vyplivl trochu žvýkacího tabáku a oslovil Zoraxe: "Tady slečinka, říkala, že byste si nás chtěl najmout." Zorax si myšáka zvědavě prohlížel a nakonec se mu upřeně zadíval do očí. Jen málo bytostí sneslo Zoraxův pohled. Myšák nehnul ani brvou. "Je pravda, co sssse o tobě říká?" zasyčel Zorax a při poslední slabice vysunul jedové zuby. Myšák se podíval po svých pobočnících a pak se znovu zahleděl do hadových očí. "Všechno co se o nás říká je pravda." Odtrhl pohled od zmije a představil své spolubojovníky: "Tohle je Zákop a tamto Furketa. Nejlepší bojovníci v údolí. A já jsem Maršál. Polní."

                "A kde je zzzzzbytek Maršálovi armády?" zeptala se Ziggy. Odpověděl krtek: "my jsme zbytek Maršálovi armády." Furketa mocně zývla a odhalila tím ostré zuby. "Ale nebojte, bude to stačit."

Autor: Jiron