Zápisky z Kampaně 1812: 23. Června 1812 - Hlad je nejlepší generál

    Padala tma a Velká Armáda zevlovala nedaleko řeky Němen. Válka byla vyhlášena a obě armády byly připraveny se střetnout na poli cti. Seržant Georges Morille seděl u ohně s partou kumpánů a kručelo jim v břiše, jakoby jim v žaludcích vrčela smečka vlků. Hleděli do ohně a jednotně mysleli na kotlík, ve kterém bublá cibulačka, jako by nad plameny skutečně visel.

"Zdar hoši, máte tu volno?" řekl nově příchozí voják v modrém kabátě a aniž čekal na odpověď, posadil se na přistavenou kládu. Vytáhl dýmku a začal ji pozvolna nacpávat. Ze stínů se vynořila skupinka voltižerů a přisedla si k Morillovým fyzilírům. Georges byl vysoký, statný muž s nakrátko sestřiženými vlasy a skoro hladce oholený. Bral extra příplatek, protože sloužil jako šermířský mistr druhého batalionu. S Velkou armádou už toho zcestoval dost. Jeho první zkušenost z velké bitvy byl už Wagram ale většinu svého řemesla se naučil na to zpropadeném poloostrově. Tam spolu s několika svými krajany, všichni z jižní Francie, pochopili, že někdy je potřeba žít podle hesla "voják se stará, voják má".

"Kluci, já mám hlad jak Gevaudanská bestie." nadhodil a přihnul si trochu kyselého, německého vína. Ostatní přikyvovali. Jen desátník od voltižerů potáhl z fajfčizny a povídá: "my jsme se teď vrátili od řeky, seržante. Jen míli severně odsud, na druhé straně Němenu je vesnice." Voltižer nechal tu větu viset ve vzduchu. Jeden z jeho vojáků hned navázal: "vesničani prchaj před válkou, potkal jsem jednu kantýnskou, která kšeftovala s místníma". Další voltižer se taky přidal "nemůžou přeci uvézt všechno. Vzpomeňte si na Sasko, jak tam měli všude poschovávaný jídlo." Slovo dalo slovo a zhruba třicet vojáků se nenápadně vyplížilo z tábora.

Po cestě k řece potkali i kantýnskou, která našla malou pramici, pomocí které se plavila přes řeku na obchody s Rusy. Nejprve se přeplavili voltižéři, v čele s desátníkem Phillipem, který stále ještě koužil dýmku. Hned po nich překročili řeku Morillovi pícovníci, on sám s pár granátníky, které potkali cestou měli jít poslední. Jednomu granátníkovi se ale na lodi zvedl žaludek a když se snažil zvracet přes palubu přepadl. Pramice tak byla snesena několik desítek metrů po proudu.

Hned po vylodění, zmerčila kantýnská dvě osamělé krávy a hned se vydala k nim. Po čerstvém mléku je vždycky poptávka. Voltižeři na pravém křídle se skrčili u plotu na kraji vesnice když vtom třeskli pušky. Z oken jedné dřevěné stavby se vyvalil oheň a kouř. Rusové naštěstí stříleli nepřesně. Vypadalo to, že ruská armáda přeci jen nenechala sedláky na pospas.

Kantýnská obsadila zadní zahradu statku, kde se pásli krávy. Voltižeři se pustili do přestřelky s několika ruskými myslivci, kteří pálili z oken statku na jeho pravé straně, zatímco fyzilíři pícovníci se snažili zaujmout pozici na obou stranách statku. Seržant Morille spolu s granátníky a pár mladými fyzilíry postupovali po levé straně směrem k malému náměstí. Granátníci ani nepotřebovali seržantovi rozkazy aby se ihned zformovali do řady a zahájili agresivní postup, doprovázený spíše varovnými výstřely. Při pohledu na statné francouze s mohutnými kníry hned brali civilsté do zaječích. Za postupující řadou granátníků šli fyzilíři a sbírali jídla a ceností co jim přišlo pod ruce.

Voltižeři mezitím vedli střelecký boj o statek s myslivci v oknech. Rusové měli možnost rychlého přebíjení, díky tomu, že se střídali u oken. Jeden z voltižérů, jménem Aurelien náhle vykřikl: "Chlapi, pozo-" varování přehlušil třeskot ruských pušek. Skupina ruských myslivců přišla z druhé strany nízkého plůtku, podpořit své spolubojovníky ve statku a skřípli oddíl Francouzů v křížové palbě. Oddíl pícovníků, které v nepřítomnosti seržanta vedl nejrozhodnější z nich, Adalbert, využil beze zbytku oběti svých spolubojovníků. Vojáci zadřepli a proplížili se kouřem pod okny, z nich stříleli nepřátelé a spolu s granátníky a druhou skupinou fyzilírů obsadili náměstí. Byla to pozice natolik výhodná, že Rusové nedokázali uzavřít obě ústupové cesty ze vsi, směrem k pramicím.

Seržant Morille platil mezi svými spolubojovníky za vzdělance, protože uměl ještě německy a trochu i anglicky. Rusky ale neuměl a se svým protějškem komunikoval pouze gesty. Oběma důstojníkům bylo jasné, že francouzi si trochu té hospodářské zvěře odvedou přes řeku do tábora. Byla jen otázka kolik lidských životů to bude stát. Rusové by jim mohli cestu pořádně zkomplikovat ale kolik by jich v přestřelce padlo? Oba důstojníci na sebe kývli, potřásli si rukama a šli každý dál svou cestou.

autor: Jiron

FOTOALBUM