Cesta k Vlastenecké válce 1812

Granátník Imperiální gardy

Tento článek vznikl přepisem krátkých textů z mého facebookového profilu skrytých pod tagem #vlasteneckavalka1812 

PŘÍPRAVA NA VÁLKU

„Sire, stejně jako Francouzi, i Rusové mají rčení, že všechny cesty vedou do Říma. Cesta do Moskvy je ale závislá na Vaší volbě. Karel XII. vybral cestu, která procházela Poltavou.“

Alexander Dmitrijevič Balašov při předávání ultimáta cara Alexandra I. Napoleonovi jako odpověď na Napoleonův dotaz, kudy se má vydat do Moskvy.

Když 14. července 1807 v Tylži uzavíralo Rusko a Francie mír, nestranný pozorovatel by si při oněch slavnostech řekl, že to bude mír na věčné časy. 

Alexandr I. však Napoleona nenáviděl od poroby u Slavkova a i když se v Erfurtu v říjnu 1808 tvářil jako Napoleonův největší přítel, opak byl pravdou. Už od lednu 1808 byl na místo největšího představitele ruské armády dosazen generál Alexei Andrejevič Arakčajev, nesmlouvavý, mstivý, tvrdý workoholik a skvělý organizátor. Ten okamžitě začal s reorganizací armády. A pokud reorganizujete armádu, nečekáte zrovna světový mír. Podobných náznaků začalo postupně přibývat. 

Alexander Ivanovič Černyšjov

Právě po kongresu v Efrurtu se v Paříži objevují dvě důležité osobnosti. Hrabě Karl von Nesselrode, přední ruský diplomat a hlavně budoucí ministr zahraničí a Alexander Ivanovič Černyšjov, budoucí ministr války a předseda státní rady. Oba mají jasný úkol - výzvědy. Nesselrode má za úkol navázat kontakt s Telleyrandem a Fouchém, zatímco dvaadvacetiletý Černyšjov, carovo páže a křídelní adjutant, a mimo jiné i vyznamenaný válečný veterán, byl pověřeným osobním vyslancem cara k Napoleonovi a poté vojenským atašé. Zároveň měl i zcela odlišné úkoly, které dozajista uspokojili dobrodružné touhy ruského bohatýra. Černyšjova za charismatickým a líbivým zevnějškem spojovala s Nesselrodem především vysoká inteligence a sociální dovednosti. Již brzy Nesselrode předával zprávy Fouchého a Talleyranda carovi, naopak Černyšjov získal přístup k pravidelně vydávané knize o přesunu vojsk, kterou promptně opsal a poslal do Petrohradu. Černyšjov, mimo jiné Napoleonův pobočník v Dunajském tažení, na své „styky“ nakonec doplatil. Musel opouštět Paříž kvapně a ve značné nemilosti.

V roce 1810 dochází k významné reorganizaci Alexandrovi vlády a vzniká státní rada. Arakčejevovi je nabídnuto křeslo v radě, které přijímá. Jeho místo ministra války zaujme Michail Bogdanovič Barclay de Tolly. Ten krátce po svém zvolení formuluje první strategickou doktrínu pro boj Ruska s Napoleonskou Francií. Je přesvědčen, stejně jako předtím Černyšjov, že hranice se nedají bránit a ruské armády musí ustoupit do vnitrozemí. Tento ústup protáhne francouzskou operační linii, což nutně povede k vyčerpání francouzského vojska. Tedy strategii, řekněme, poloostrovního typu. 

Michail Bogdanovič Barclay De Tolly

Alexandr, kterému se nepovedlo přesvědčit Rakousko, aby se dočasně vyhnulo válce s Francií a který použil všechny kličky k tomu, aby se Napoleon nestal jeho švagrem, samozřejmě zvažoval ofenzivní strategii, která byla i bližší ruským tradicím. A i když zvolil defenzivní strategii, ani on, ani Barclay de Tolly nečekal, že strategický ústup skončí až za Moskvou. Zároveň ale také ani v nejdivočejších snech nepočítali, že Napoleon přitáhne na břeh Němenu s 600 000 vojáky. 

V roce 1810 už je jasné, že válka je na spadnutí, otázka je jen kdy. Rusko stabilizovalo rozpočet, udržovalo nadále přátelské vztahy s Pruskem i Rakouskem, a přes některé pirátské činy Royal Navy nebylo nijak zvlášť na kordy ani s Británií. Arakčajev i De Tolly dokázali zajistit dostatečné zásoby a vybavení pro armádu nejen na mírových, ale i na válečných stavech. Car dokázal stabilizovat i domácí scénu, sice to znamenalo zbavit se některých schopných lidí, ale Alexandr potřeboval pro své potřeby i tvrdé tradicionalistické rusko-slovanské jádro. 

Navíc Alexander i De Tolly se shodli na tom, že cílem války není jen vyhnání antikrista ze svaté Ruské půdy, ale pokud by se nepovedlo Napoleona zničit doma, převzít iniciativu, spojit se s Pruskem, Rakouskem a Británií, udělat si hezký výlet do Evropy a to tak daleko, jak bude třeba. Plánovalo se tedy delší tažení, alespoň dvouleté. A to, že Rusko nakonec dokázalo udržet obrovskou armádu v poli a dojít až do Paříže, je jen důkazem takového plánu. 

Hlavně se ale povedlo na poslední chvíli, možná i pět minut po dvanácté, uzavřít mír s Osmanskou říší a spojenectví se Švédskem. Což je o to vtipnější, že jednání vedl švédský korunní princ Karl Gustav, bývalý Napoleonův maršál. To umožnilo uvolnit skoro 80 000 zkušených ruských vojáků pro druhou fázi války s Napoleonem. 

Procesí se Smolenskou Bohorodičkou u Borodina

REORGANIZACE ARMÁDY

Ruská armáda se sice po fiasku u Slavkova a Friedlandu částečně vykoupila Švédským tažením, nicméně v armádě byly třeba významné změny, aby byla konkurenceschopná modernímu vedení války, tak, jak ho předvedl Napoleon. 

Změny lze spojit se třemi osobnostmi. Generálem hrabětem Andrejem Alexejevičem Arakčejevem, generálem Michajlem Bogdanovičem Barclay deTollym a generálem knížetem Pjotrem Michajlovičem Volkonským. První měl pod palcem kompletní rekonstrukci dělostřelectva, která vedla především ke konstrukci nového zbraňového systému patřícímu k tomu nejlepšímu, ne-li nejlepšímu v Evropě a dále reorganizaci dělostřelectva a zvýšení prestiže dělostřelectva mezi důstojníky. Poté, od roku 1808 jako ministr války, započal s celkovou rekonstrukcí armády, zasloužil se o vznik vojenské inteligence a to díky vydávání vojenské literatury jako je Vojenský a Dělostřelecký žurnál. Tím zajistil, že se novinky z oblasti vojenství, ale i diskuze nad strategií a taktikou, dostanou do celé oblasti Ruska. 

Ale až de Tolly dovedl armádu do takového stavu, aby mohla vzdorovat Napoleonovi a po nabrání dostatečných zkušeností v moderním boji byla Francouzům rovnocenným protivníkem. De Tolly pokračoval v kultivování vojenské inteligence a dále ve vzdělávání jednotek. V roce 1811 vychází první část z nového předpisu o polní službě (Škola rekruta a vojáka a Škola velitele roty). Další díly (Škola velitele batalionu) vycházejí až po válce, ale je nesporné, že mnoho z toho, co vyšlo v následných předpisech mezi lety 1816-1831, prováděla armáda již na bojištích Napoleonských válek. Předpisy značně kopírují francouzský vzor s přihlédnutím k Ruským specifikám a potřebám. 

Arakčejevův dělostřelecký systém. Autor: Michail Betsky

De Tolly nařizuje, aby prioritu získal výcvik ve střelbě, což je vzhledem k nedostatku peněz problém, čili „ostrý“ nástřel vojáků není nic moc, nicméně aspoň se provádí. Už za Arakčejeva se zakazují fyzické tresty a uvolňuje se gumárna v Ruské armádě. Ministerstvo pod de Tollyho řízením vydává jeden předpis za druhým, které upravují činnost vojsk, štábů a důstojníků v míru, i ve válce. K tomu car Alexander nařizuje mimořádné odvody. V roce 1811 jeden, ze kterého se formují dvě nové divize, které se vyznamenají u Borodina. Další tři odvody v roce 1812, které se ale připojí daleko později. S jejich výcvikem se nijak nespěchalo. Narozdíl od francouzských odvodů v letech 1813 a poté 1814 a 1815 přišli rekruti k jednotkám s kvalitním výcvikem. 

V roce 1812 také vychází nový předpis pro jízdu a generál Kutajsov nově formuje základní doktrínu ruského dělostřelectva, ve které je poprvé jasně předepsáno, že dělostřelci mají za úkol vést palbu co nejdéle a neopouštět pozice protože jim hrozí nebezpečí. Dříve byli dělostřelci trestání za ztrátu děl. Tato doktrína kopíruje nařízení ministra války. 

Poslední, koho je třeba zmínit, je Pjotr Michajlovič Volkonský. Ne, že by to byl nějaký zázračný generál, ale měl jasný úkol vybudovat hlavní štáb a vytvořit prostředí pro moderní štábní službu. Volkonský pocházel ze Semjonovského gardového pluku, který měl zavřené oči při vraždě Pavla I. a kde byla spousta mladých nadějných důstojníků přímo na očích Alexandra I. Stejně jako Černyšev i Volkonský se v roce 1808 přestěhoval do Paříže, ale jeho úkol byl jiný – studovat Berthierův štáb a štábní školu. Volkonskému bylo v roce 1808 jen 32 let a i když nebyl brilantní taktik, měl smysl pro organizaci a výběr lidí. Zároveň přesvědčil Alexandra I., že je třeba rozbít tradiční rodinné firmy, kde členy štábu velícího důstojníka tvořilo celé jeho široké příbuzenstvo a všichni jeho klienti. Carovým výnosem musel ve funkci štábního důstojníka sloužit pouze důstojník se štábním vzděláním. Úřad kvartýrmistra suity jeho císařského veličenstva – tedy hlavní štáb armády – produkuje v souladu s ministerstvem obrany celou řadu nových předpisů a nařízení celkově zlepšující stav ruských armád v poli. Ostatně o zlepšující se kvalitě práce štábů ruských vojsk svědčí návštěva Paříže o dva roky později. 

Poručík Achtyrského husarského pluku 1810-1815

Nicméně problémy zůstávají. Obrovské vzdálenosti, kontinentální systém a pokladna na hranici bankrotu znemožňují vést výcvik na úrovni větších organizačních celků. Nováčci v plucích západních armád nikdy nevystřelili s úmyslem zabít, nicméně plukovní feldvéblové a i ostatní armádní poddůstojníci nedostatek zkušeností vyvažovali. 

Velmi často se zmiňuje problém s velkým množstvím zbraní různých ráží, což ale ve své práci vyvrací Ilja Uljanov. V roce 1812 jsou ve výzbroji jen muškety Brown Bess indického vzoru a dále Tula vz.1808. Nicméně neoficiálně lze pozorovat jak staré tulské muškety s vývrtem, tak především u Finské armády a Finského gardového pluku švédské a pruské vojáky, kteří se neodloučili od pušek typu Baker. Pušky často zůstávají odstřelovačům a poddůstojníkům jako forma odměny.

Zároveň se často zmiňuje problém s kvalitou střelného prachu, což je ovšem předmětem mnoha diskuzí, které jsem zatím neměl tu čest zkoumat. Nicméně prof. Lieven potvrzuje problém s papírem používaným na náboj. Jaký mají vliv při střelbě na 50 metrů nechám na fantazii čtenáře.

Největší problém je spojený s důstojnickým sborem. Ne, že by důstojníci byli nevzdělaní, věčně vylití, neschopní barbaři, jak se nám je snaží frankoanglická historie často podat, ale jde spíše o dynamiku v důstojnickém sboru, kde mezi sebou soupeří různé frakce, bují klientelismus a nepotismus. A to se dost často projeví i na bitevním poli (nepř. Benningsen vs Osten-Sacken u Pruského Jílového; Toll vs všichni ostatní - kromě Kutuzova - u Borodina). Ostatně Kutuzovův štáb je nádhernou ukázkou, jak by štáb fungovat neměl. A když už nešlo o vztahy mezi důstojníky, čas od času téměř na hraně vzpoury, můžeme spekulovat o vlivu vnitrostátní politiky na armádu – třeba na příkladu Kutuzovova působení na nepřítele od Tarutina po Berezinu, kdy zcela záměrně maří agresivnější postup. 

A k té kvalitě, ano, Rusové měli v tažení 1812 opravdu nesmírnou kliku, ale také dělali méně chyb, než jejich francouzští kolegové. A když už je udělali, dokázali je včas napravit (Smolensk, Borodino), nebo jim pomohlo štěstí (Valutina Gora). 

ORGANIZACE POLNÍCH VOJSK

Dneska si velmi zjednodušeně probereme organizaci polních vojsk. Ruská armáda je organizována do vševojskových sborů. Každý sbor má dvě divize pěchoty a každému sboru je přidělen „na pevno" odřad jízdy, většinou eskadrony husarů a odřad nepravidelné jízdy. Každá divize pak má vlastní dělostřeleckou brigádu. Jízdní baterie jsou zařazeny jak v organizaci jízdních divizí tak přiřazovány k jednotlivým sborům 

Jezdectvo je dále organizováno do sedmi divizí. Dvou divizí kyrysníků a pěti divizí dragounů doplněných o nepřidělené pluky husarů a hulánů. Jízdní pluky kyrysníků a dragounů mají pět polních eskadron, husaři a huláni mají deset eskadron ve dvou batalionech. 

Divize pěchoty se skládá ze šesti pluků zařazených do třech brigád o dvou plucích. Divize má čtyři pluky těžké pěchoty a dva pluky myslivců. Každý pluk, je jedno, zda pluk těžké (granátnické, pěší) nebo lehké pěchoty má dva polní (1.a 3.) a jeden záložní (2.) batalion. V roce 1812 se při navýšení odvodů formuje 4. výcvikový batalion o třech výcvikových rotách, který zůstává v kasárnách pluku, zatímco druhé bataliony, bez elitních rot, se užívají k zaplácnutí děr. Každý batalion má určité taktické a organizační struktury, ale základním organizačním prvkem je rota. Pluk o třech batalionech má 12 rot, 3 granátnické a 9 mušketýrských, fyzilírských nebo mysliveckých, podle druhu pluku. Batalion má čtyři roty a každá rota má dvě čety, které jsou základním taktickým prvkem. První rota každého ze třech batalionů je rota elitní, složená z granátnické a střelecké čety. Ve struktuře pluku jsou to první, druhá a třetí granátnická rota, nicméně pouze granátníci, ne ostrostřelci granátnické roty, nosí granátnické odznaky. Tato organizace platí pro všechnu pěchotu včetně gardové, která ovšem jde do pole v síle třech batalionů. 

A protože pěchota je královna bitev, podíváme se na organizaci pěšího batalionu pěkně zblízka.

1. batalion majitele pluku (ve smyslu chef, ne ve smyslu vlastnění)

-- 1. granátnická rota složená z ostrostřelecké a granátnické čety

-- 1. mušketýrská rota složená ze dvou mušketýrských čet

-- 2. mušketýrská rota složená ze dvou mušketýrských čet

-- 3. mušketýrská rota složená ze dvou mušketýrských čet

3. batalion velitele pluku

-- 3. granátnická rota složená z ostrostřelecké a granátnické čety

-- 7. mušketýrská rota složená ze dvou mušketýrských čet

-- 8. mušketýrská rota složená ze dvou mušketýrských čet

-- 9. mušketýrská rota složená ze dvou mušketýrských čet

2. záložní batalion

-- 2. granátnická rota složená z ostrostřelecké a granátnické čety

-- 4. mušketýrská rota složená ze dvou mušketýrských čet

-- 5. mušketýrská rota složená ze dvou mušketýrských čet

-- 6. mušketýrská rota složená ze dvou mušketýrských čet

4. rezervní batalion

-- 1. výcviková rota složená ze dvou výcvikových čet

-- 2. výcviková rota složená ze dvou výcvikových čet

-- 3. výcviková rota složená ze dvou výcvikových čet

*myslivecké pluky mají místo mušketýrských rot myslivecké roty a granátníci mají v sestavě fyzilírské roty. Garda má granátnické, nebo myslivecké pluky. 

1. batalion majitele pluku je v bitevní sestavě zformován po četách následovně (zleva doprava) 

Střelecká/1Gr. - junior/1Muš. – junior/2Muš. – junior/3Muš. – senior/3Muš – senior/2Muš – senior/1Muš – Granátnická /1Gr.

Číselně vyjádřeno po četách "vzvodech":

8. – 7. – 6. – 5. – 4. – 3. – 2. – 1.

Číselně vyjádřeno po divisionech:

4. – 3. – 2. – 1. 

1. batalion majitele pluku v bitevní sestavě

Pozorný čtenář si jistě všimne, že organizace neodpovídá rotám, ale divizionům v batalionu (tedy dvěma četám stojícím v bitevní sestavě vedle sebe, počítaných od granátnické čety), nicméně evoluce do kolon byla různá, po četách, po divizionech i po rotách. 

V roce 1812 a jen v roce 1812 dochází k formování kombinovaných granátnických batalionů (poté jsou opět rozpuštěny, nebo lépe řečeno téměř zničeny). Dochází k navýšení počtu mužů v poli tím, že se z druhého rezervního batalionu vyjmou elitní roty a z nich se sestaví v každé divizi dva kombinované granátnické bataliony. Každý batalion je zformován ze dvou elitních rot těžké pěchoty a z jedné elitní roty mysliveckého batalionu, čili má oproti standardnímu batalionu jen tři roty a žádnou zástavu. Organizačně se formují i vyšší celky, tedy svodné granátnické brigády na úrovni sboru. Třeba u Borodina se nezkušené kombinované granátnické jednotky pokryjí slávou. Ale také hlínou, protože jsou téměř vyhlazeny v boji o Bagrationovi fleše. 

Zatím jsem zmínil, jak to bylo s polními prapory a druhými granátnickými rotami. Pojďme se vrátit ještě ke zbytkům záložních (zapisnyj) a rezervních (rezervnyj) batalionů. V březnu 1812 bylo nařízeno, že z rezervních batalionů se zformuje 18 nových divizí, které vytvoří Záložní armádu, nicméně část z nich (Kalužský rezervní sbor) je rozdělen k náhradě ztrát už před bitvou u Borodina. V říjnu pak jsou tyto jednotky použity k nahrazení ztrát po bojových operacích v táboře u Tarutina. Nicméně například druhý batalion (bez elitní roty, která je u Borodina) Pavlovského granátnického pluku se vyznamená v první bitvě u Polocku, kde se pod velením maj. Kyškina probojuje z obklíčení. K odvodům do armády a formování nových jednotek v roce 1812 a přesahu do operací roku 1813-1814 se ale asi ještě vrátím. 

Každá divize má dělostřeleckou brigádu stejného čísla, formující se z jedné těžké a dvou lehkých baterijních rot. Zpravidla je velitel těžké baterie zároveň velitelem brigády. Těžká baterijní rota se skládá ze třech divizionů o dvou četách se dvěma hlavněmi. Jeden divizion byl vybaven čtyřmi dvanáctiliberními děly středních proporcí, druhý čtyřmi dvanáctiliberními děly malých proporcí a třetí divizion byl vybaven dvěma dvacetiliberními jednorožci. Lehká baterijní rota se skládala ze dvou divizionů po čtyřech šestiliberních dělech a jednom divizionu se čtyřmi desetiliberními jednorožci. U jízdní baterijní roty většina podkladů udává šest desetiliberních jednorožců a šest šestiliberních děl zformovaných ne do tří divizionů, ale do dvou půlrot. Nicméně ale platí, že všechny baterie mají šest čet o dvou hlavních a tedy dvanáct hlavní dohromady.

Ztráty

VOJEVŮDCE, STÁTNÍK, ANTIKRIST

Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že spojenci vedení Napoleonem I. Bonaparte v Rusku roku 1812 prohráli. 

Ano, než se pustím do kroniky Vlastenecké války 1812, kterou na Facebooku začnu 21. června přesunem ke Kovnu, prozradil jsem vám dramatický oblouk příběhu tohoto tažení. I s koncem.

Samozřejmě se můžete pustit do samostudia. Máme tři verze. Tu sovětskou, ve které geniální Kutuzov vyžene zákeřného „vraga“. Zato francouzská verze se soustředí především na to, že východní barbaři měli štěstí a generála mráze. A pak je tu ta historická. A tam si názor musíte udělat sami vlastním studiem. V naší mateřštině by bylo vhodné začít dvojknihou Napoleon v Rusku od Jiřího Kovaříka.

Samozřejmě v angličtině, ruštině, francouzštině a jiných jazycích máte nepřeberné možnosti studia. Zamoysky, Mikaberidze, Lieven, Digby Smith, Duffy, Uljanov, Claussewitz…

A jak bych svůj názor shrnul?

Jednoduše - někdo to fantasticky podělal. A kdo?

…

Napoleon I. Bonaparte.

Podcenil Alexandra I., podcenil Rusko a vsadil vše na jednu kartu.

Ano, z křesla a po bitvě je každý generál. Odsuzuji  přes propast času, nicméně celá kalkulace, bez nějakého významného záložního plánu, narazila na známou poučku zformovanou o pár let později, ale platnou od počátku věků. Žádný bojový plán nepřežije kontakt s nepřítelem.

Napoleon celý svůj plán na tažení do Ruska založil na tom, že ruský car s ním bude chtít svést generální bitvu, kterou Napoleon až do teď vždy dostal a vždy vyhrál.

Jenže je tu spoustu ale. Od roku 1805 a 1806 uplynulo dost vody. Je tu Španělsko, je tu tažení 1807 a 1809. Zároveň Napoleon spoléhá na to, že Rusové nedopustí znesvěcení svaté půdy starého Ruska, že Alexander I. pod tlakem staroruské šlechty bude muset bitvu Napoleonovi nabídnout a to někde tak na úrovni Smolensku. Přes rady svých diplomatů vůbec nepochopil ruské odhodlání, ruskou náturu, vliv pravoslaví a už vůbec ne Alexandra I.

A na tuto touhu po jediné bitvě se pak nabalovaly další a další problémy. Především pak to, že s odstupem času se zdá, že si vždy vybral to horší řešení. Ale s jeho vstupy ho nelze za jeho výstup tak úplně kritizovat. Asi nikdo v té době nemohl čekat, že Alexandrovi nebude až tolik vadit, že mu Napoleon spí v posteli v prvosídelním městě, odkud pochází moskalské kořeny. A že to město shoří.

Druhou věcí, kterou Napoleon podcenil, je to, že Rusko není Evropa té doby. To není ani teď a nebyla ani před tím. Podcenil i vliv počasí (to se nebavím o mrazu, nástup zimy byl docela mírný a pozdní).

Na základě těchto chybných kalkulací – tedy rychlé generální bitvy na území civilizovaného Ruska – pak postavil svůj plán a logistické zabezpečení.  A i když se plán zhroutil, rozhodně nezajistil jeho nápravu. A pak měl smůlu tam, kde Rusové měli kliku. 

Na druhou stranu, měl ze zadele kliku a díky ruským chybám z Ruska utekl. Nedávno jsem viděl přirovnání, že Napoleon prohrál válku, i když vyhrál všechny bitvy (včetně Bereziny). Nicméně tu válku prohrál ještě před tím, než se vydal z Paříže k Němenu.

Tohle je můj názor. Nemusí být přesný, ani správný, ale je můj. 

autor: Dalibor

A jedna nevážná nakonec...