První pohled na Black Powder 2

Měl jsem nyní možnosti si zahrát Black Powder 2 protože jsme se v klubu rozhodli si zahrát „ligu“ právě v těchto pravidlech. Překvapivý zážitek. Po všem tom hejtu na internetu co jsem o BP2 četl, bylo pro mě překvapení, že se to hrálo velmi příjemně a upřímně, vlastně nechápu proč se BP2 hejtí.

Takže proč se hejtí? Pokud to dobře chápu, tak u řady hráčů je to proto, že to není seriózní hra, že to není Napoleonika, nebo že chybí body. První bod je správně, druhý ne a třetí určitě ne.

Black Powder 2 je hra cílící na gentlemany, kteří si hrají místo kulečníku v pánském klubu (anglickém, ne s červenými lucernami) s figurkami, u toho popíjejí brandy, kouří doutník a vyměňují si hluboké myšlenky o bitvě u Waterloo. „Kde přesně byla deplojovaná garda Johne?“ „Rozhodně ne u La Belle Aliance, Williame?“ Takovou má asi představu Rick Priestly. Nicméně jak tvrdí napsal hru, ve které by si mohli s dvojčaty Perryovými zahrát hru a použít celou jejich kolekci. To je prostý fakt. Taky je systém napsaný, aby se obrovské, říkám OBROVSKÉ, bitvy daly odehrát rychle.  To je taky fakt. Warlord pak říká, že tu hru taky potřebují prodat. A prodají to nejlépe tak, že to bude přestupní stanice pro hemmristy, než začnou hrát nějaký seriozní wargaming. I tohle je fakt.

Tím vzniká beer and pretzel hra, která pokrývá poměrně dlouhé období lidské historie (vlastně o něco kratší, než vychvalovaný Shar Practice 2) a snaží se mechanikami pokrýt evoluci válečnictví. Ať se to nezdá (mušketa jako mušketa), tak si tedy válečnictví od Sedmileté války po bitvu u Hradce prošlo nesmírným vývojem. Chybí tedy hře vyhraněnost? Když se nespecializuje ani na to, ani na ono, pak v čem je dobrá? Fridrich II., Suvorov, Napoleon I, von Moltke co jméno, to pojem, to jiné pojetí války. Rád bych připomněl, že od počátku revolučních válek do konce Napoleonských válek uběhlo 26 dlouhých let, kde došlo k prudkému vývoji a že armády se od druhé koalice k té šesté dost výrazně změnily. Ani některá specializovaná pravidla s tímto nepracují.

Kromě toho, má hra infantilní systém velení, a je to právě velení a organizace hry, kterou lidi od her na úrovni sboru čekají. Vyhlásíte co nejlépe a nejpřesněji jako rozkaz jednotce co má dělat. Poté hodíte 2D6 a čím hodíte méně, tím více akcí (až tři) můžete dělat. Většinou potřebujete minimálně vyrovnat osmičku. Je to random? Jo je. A jak se to liší od hry, kde si hodíte, kolik máte bodů vedení, pak je přidělíte k brigádám, pak si hodíte, kdo ukazuje rozkazy první a pak si hodíte, zda se brigády aktivují?!  Samozřejmě ústně vydávané rozkazy jsou jednoduše zneužitelné. Ale pamatujete – gentleman, brandy?

Waterloo starter na Black Powder. Warlord nemá ty nejlepší figurky na Napoleoniku, ale má nejlepší figurky na jednoduchou a rychlou tvorbu armády. A5 Pravidla a přes 100 figurek. 70 liber. 

Ano Black Powder doručuje gamey výsledky, dostřely jsou obrovské (i přes neexistenci pozemního měřítka je dostřel muškety v porovnání s pohybem obrovský).  Hodně věcí je zcela úmyslně upraveno tak, aby hra utíkala a aby se něco dělo. Na rozdíl od řady her, ale hra počítá s tím, že i když jste nevydali pluku rozkazy, je tam důstojník, který není nutně úplnej debil. Nestane se vám, že by se jednotka zasekla uprostřed stolu, protože je z  command zóny. Nebo že by jednotka zůstala stát a na deset kroků koukala na nepřítele a ani nevystřelila. Případně se vám nestane, že baterie přestane střílet. Koneckonců ani se vám nestane, že když jste vydali rozkaz „dobijte ten podělanej vršek“, po ujití 300m se vám armáda zastaví, že neví co dělat. Takže jednotky něco dělaj. A dělaj něco pořád. Hrajete proto, aby vaše jednotky něco dělali nebo pro jejich vyložení na stůl?

Přesto hra řeší spoustu věcí, které corps a brigade level hry dost často neřeší. Například harcovníci (nebo rojničáři – prostě skirmišeři). Hra má nastavené mechaniky pro RŮZNÉ harcovnické taktiky. Počínaje vysunutím rojničářů z mateřské jednotky (mixed order), po rojničářský řetěz se zálohou (light infantry mixed order), po celé prapory ve střeleckém řetězu (open order).

Co je horší, speciální taktiky, pravidla a hlavně kompletní body pro armády najdete v doplňcích, což pravidla prodraží. Navíc, doplňky jsou psané na BP1, platí i pro BP2, ale některé mechaniky jsou v BP2 jinak, takže to není jednoduché se zorientovat. Výhodou je, že armylisty jsou dělané tak, aby podporovali „tradiční“ stereotypy armád z anglofrancouzské literatury. Nevýhodou je, že to není vždy výhodou :-D. Prostě zvednout rusům staminu, protože do rusa musíš po té, co ho střelíš, ještě strčit, aby padnul, znamená, že ruská armáda má tak dlouhý list nevýhod, až to pěkné není. A ve výsledku dostanete armádu, kterou hrajete jen ve stylu archetypální bitvy u Borodina. Ovšem s tím, že přeběhnete půlku stolu. Rovně.  S bodákem. A hlasitým URRRRÁÁÁÁ!

Clash of Eagles je BP1 Supplement pro tažení 1812, ale použitelný až do roku 1814

V konečném důsledku mě hra bavila. Ano nedoručí takovou simulaci Napoleonských válek, ale doručí zdařilou HRU z Napoleonských válek. V hollywoodském stylu. Přesto ale nabízí všechny i hardcore ingredience Napoleonských válek, jen to chce nepodlehnout tomu generickému stylu pravidel, ale hrát opravdu podle „Příručky pro důstojníka v den bitvy“.

Možná tohle je, z mého úhlu pohledu, ta největší výhoda. Zatím co u řady Napoleonských her se musíte ztotožnit s pohledem na válčiště pohledem autora, generičnost Black Powderu 2 znamená, že si bojiště uděláte sami podle sebe.

Autor: Dalcor