Ruské tažení 1812 a zimní válka z pohledu Wargamingu


24.6.1812 spojenecká armáda císaře Francouzské republiky, Italského krále, protektora Rýnského spolku, atakdále, atakdále, vstoupila bez formálního vyhlášení války překročením řeky Němen na území svého spojence a to na základě vyfabulovaných záminek. Císař vší Rusy se to dozvěděl o pár hodin později na bále pořádaného generálem v.v. Leontijem Leontijevičem Bennigsenem ve sto kilometrů vzdáleném Vilnu. 650 000 proti 200 000.

Neznámý umělec: Přechod Němenu

Pochybuju, že Napoleon, kdy předpokládal, že z těch šesti set padesáti tisíců spojeneckých vojáků se vrátí nějakých 10% a jen 1,5% bojeschopných. Že císař Alexandr I. rozhodně není žádný slaboch a ruská armáda není úplně blbá a má natolik schopných důstojníků, že Napoleonovi vytvoří druhý a horší „Vietnam“.  Čekal rychlou rozhodující bitvu, nejhlouběji v okamžiku, kdy vstoupí na svatou půdu staré Rusy. Té se nedočkal, až u Borodina, kdy byly síly vyrovnané. Čekal, že po obsazené Moskvy, Alexandr I. podepíše mír. Alexandr řekl něco jako: „Toho bohdá nebude, abych s tím korsickým spratkem mír podepsal, dokud jediný žabožrout bude na ruské půdě“. Takhle asi ne, ale vypadá to víc dramaticky. Význam je ale stejný.

Myslel na to Napoleon, když ho kůň vyhodil ze sedla, že by tažení mohlo dopadnout stejně jako ranní vyjížďka před seřazené armády? „Merde!“

Výjev z panorama Borodino v Moskevském muzeu bitvy u Borodina. Útok ruských kyrysníků. 


Co tímhle článkem sleduji? Ano, chystáme se na „Kampaň 1812“. Nebudeme ale pronásledovat chybná rozhodnutí Buonaparteho, ale pověsíme kameru za záda maršála Francie, vévody z Reggia Charlese Nicolase Oudinota a na druhé straně Louise Adolpha Petera, 1. Knížete zu Sayn-Wittgenstein-Ludwigsburg-Berleburg, nebo-li generál poručíka Pjotra Kristianoviče Witgensteina. A navíc, nebudeme se řídit historií, ale What If. Náš příběh začne v den, kdy Francouzi vstoupili do opuštěného tábora na řece Drisse. V den kdy Napoleon pochopil, že další Jena se nekoná. Pověřuje tedy Oudinota provézt demonstraci směrem na Petrohrad, ale hlavně bránit levé francouzské křídlo. Pjotr Kristianovič měl chránit Petrohrad a působit do boku francouzské pochodové kolony. Středobodem jejich podivné války bylo město Polotsk, které se nyní nachází v severním Bělorusku. Historické hlavní město Polockého knížectví.


jiný fragment z panorama Borodino

Nicméně nás nečeká žádné šílení se zimními terény a vojsky, tak jak si lidé často tažení 1812 spojují. Proč tedy nebudeme šílet a vytvářet zimní terény a zimní válku? Protože to žádná zimní válka nebyla. Nicméně naléhavost a rozměr lidské tragédie ústupu z Moskvy překonává cokoliv jiného z tažení 1812 a možná proto je tak spojená s tažením do Ruska.

Ano, útěk od Moskvy je velice tragická, smutná a hrozivá věc. Ať už osobní, nebo odosobněné zpodobnění útrap v literatuře, sugestivní malířská plátna vykreslují tuto hrůzu s nebývalým detailem. Stavět na to ale armádu? Rozhodně ne. V prvé řadě, na „opravdivém“ sněhu a za obrovských mrazů proběhli jen dvě „velké“ bitvy. Obě Kutuzovem úmyslně zmršené. Mám tím na mysli bitvy u Krasného a při přechodu Bereziny. Jinak to byla jen lidská tragédie, kdy se armády samy sobě spíše vyhýbaly a byly rádi, že mrazy přežijí. Ale pro malé bojůvky s pár modely je to jak stvořené. Tedy jestli vás baví skirmish jedné lůzy proti druhé.

Tragédie jako statistika https://en.wikipedia.org/wiki/French_invasion_of_Russia#/media/File:Minard.png

Je tady samozřejmě další rozměr – narativní. Z hlediska vyprávění příběhů nemá tažení do Ruska a úprk z Ruska moc konkurenci. Ano Poloostrovní válka je zajímavá, ale i když větší část země byla nepřátelská, nebyla tam armáda v takovém průseru, omlouvám, se ale jiné slovo mi nepřijde tak výstižné, jak francouzská armáda v Rusku. Jak na cestě do Moskvy, tak z Moskvy se spojenecký voják potýkal s obrovským množstvím překážek způsobených počasím, rozlehlostí a podceněním ruské mentality a císaře Alexandra Prvního. Hlavním nepřítelem ale byl plán ústupu a spálené země, tak jak ho měl odvahu předložit císaři Alexandrovi Prvnímu nejprve ruský agent tajné služby a diplomat generál Alexandr Ivanovič Černyšev, ale hlavně Ministr válka Michail Bogdanovič Barclay De Tolly. A car ho schválil. Drissa byla jen zastírací manévr.

Nicméně zpátky k počasí. Francouzská armáda začala opouštět Moskvu už v polovině října, avšak teploty pod nulu spadly až po 3. listopadu, kdy kolem šestého listopadu bylo na Rusko v tuto dobu „jen“ -10° a začal padat sníh. Ještě ve Smolensku bylo jen -15°C. Tragédie začíná až od 14. Listopadu kdy teploty spadly k -30°C. Armáda marodérů na tohle nebyla připravená a zaplatila. Ale ani Rusové na tom nebyli lépe. Berezinu Francouzi překročili až 26.11. a od té doby už k žádným střetům téměř nedošlo. Obě armády byly rády, že jsou rády, Rusové tak pronásledovali Francouze velmi velice pozvolna.

Nejstatečnější ze statečných. Prý poslední v Rusku. Jak Jinak. Adolf Yvone: Maršál Ney při ústupu z Moskvy

Také ale až po Berezině dochází k absolutnímu rozkladu armády ve stylu každý sám za sebe. Čili jen necelých 14 dní do Bereziny, plné sněhu a mrazu z šestiměsíčního tažení. Ovšem, když se řekne Ruské tažení, přeběhne každému mráz přes záda a vidí tu bezútěšnost ledové prázdnoty.

Že bychom nakonec neodolali? SDS, nebo Forager láká.

Jsou nějaké mechaniky, které byste použili pro ztvárnění boje v největším mrazu?

autor: Dalcor

Komentáře

Nejoblíbenější příspěvky