Sharp Practice po prvním hraní

Tak mám za sebou první hru ve hře Sharp Practice, která je mnohými považována za nejlepší skirmish hru na Napoleonské války. Samozřejmě nejde dělat nějaké ucelené závěry, zvlášť když celou řadu prvků jsme nehráli asi úplně přesně RAW, ale pojďme si tedy říct můj osobní subjektivní pohled na hru. Je třeba říct, že SP2 není cíleně psaná na Napoleonské války, je psaná na období od roku 1700 téměř do začátku dvacátého století, čímž pokrývá obrovský časový posun ve válečnictví.

SP2 (Sharp Practice) a CoC (Chain of Command) jsou vlajkové lodě Too Fat Lardies, představují esenci designérského přístupu k wargamingu Richarda Clarka, důraz je kladený na element velení a na morálku vojska. To je doplněné o dobové prvky ve smyslu „hrajte období ne pravidla“. Nicméně musíte přistoupit na to, jak dané období vidí autor hry a to se s tím vaším nemusí slučovat.

Pro hru této velikosti – cca 30 modelů na stranu je řešení formací nadbytečné. Ano boje ve formacích jsou vojákům té doby, kteří prošli nějakým výcvikem, vštěpovány od prvního dne, ale při třiceti vojácích, jaký to bude mít vliv na jednotlivé střety? Na druhou stranu je to něco, co se očekává, že hra bude mít zakomponována a zde jsou řešeny celkem elegantně, i když tři různé kolony jsou podle mě nadbytečné. Vojáky deplojujete ve skupinkách vojáků, ale jakmile velitel sloučí dvě a více skupin stejného druhu vojska v jednotku, může vytvářet formace.

Nejstatečnější ze statečných,
maršál Michel Ney,
vévoda z Elchingenu,
kníže moskevský

Oproti CoC nemají velitele na hru takový vliv, ano je tu rozdíl jestli aktivujete skupinu, jednotku, nebo velitele, ale oproti kostkové aktivaci, kde máte možnost slučovat výsledky a tak se rozhodovat koho aktivovat v CoC, v SP nemáte šanci si vybrat. Jakého velitele líznete, takového hrajete. A pozor, pokud máte v jednotce dva velitele, třeba seržanta a poručíka, aktivovat jednotku rozkazem může pouze poručík. Seržant víceméně jen pomáhá s morálkou – aktivovaný seržant může spálit své rozkazy jen na činnosti, které nejsou akce. I když "poručík a seržant" - velitelé nemají hodnosti, mají abstraktní rank a vy si dosaďte, koho chcete. Já bojoval proti Nejstatečnějšímu ze statečných.Stejně jako CoC, kolo není lineární, ale je ukončeno kartou Tiffin. Abyste měli šanci něco udělat, máte v aktivačním balíku kromě karty velitele ještě velitelské karty. Ty po tiffinu, tedy konci kola můžete použít k aktivování jednotky /ne velitelů/ nebo je odhodit. Všechny karty se pak znovu zamíchají. Karty ale můžete použít i jinak, buď jako různé bonusy k iniciativě, nebo jako přerušení nepřátelské činnosti. Například dvě karty použijete k okamžité aktivaci jednotky, tři karty k okamžité aktivaci jakéhokoliv velitele. Interruptem předskočíte nepřítele. Nicméně platí, že žádná jednotka nemůže být v kole aktivována dvakrát. Command karty ve hře jsou tedy velmi důležitým balančním prvkem a také resource managementem.

Tetno Sharpe určitě zvládne i Sharp Practic

 Stejně jako u Chain of Command jednotky umírají velmi, velmi, ale velmi pomalu, spíše se poooommmmaaaaaaallllliiiiinnnnkkkkkuuuuuu rozejdou na morálku. Práce se shocky je další forma resource managementu ve hře. Ale je vtipná, buď ho máte málo, že nehraje významnou roli, nebo mága moc, a pak jednotka stojí, nic nedělá (teda může couvat), ale zároveň neumírá. Pokud máte skupiny sloučené do jednotky a střílíte na celou jednotku, rozkládáte morálku do celé jednotky, když ale pozicujete tak abyste stříleli jen na jednotlivé skupiny, můžete vystřelit samostatnou skupinu a k ní připojeného leadera. Nebo ne? Vlastně po přečtení několika odstavců pravidel LOS a „Hit Allocation“ znovu a znovu nevím. A tím narážím na celkem akutní problém a to že některé pravidla jsou naprosto nejasná a třeba u výše naznačeného problému vlastně nevím, jestli to pravidlo není někde o 30 stránek dopředu, nebo dozadu vysvětlená.

Ostatní vlastně nijak zajímavé není, prostě se střílí a bojuje na bodáky, u TFL se soustředí hlavně na ten command a morale aspekt a to ostatní je do počtu.

 

Stůl 1 Francouzi proti Rakušanům, foto: Prague Wargames Club

Play period not the rules

Jak jsem řekl na začátku, mám u SP2 problém s tímto aspektem jejich herního designu, protože budeme-li se bavit o revolučních a napoleonských válkách, tak to moc nesedí. Na druhou stranu, SP2 je psáno na Peninsular, což byl Napoleonův Vietnam a ne klasické bojiště. Příklad, lajna má lepší pravděpodobnost uspět v boji na blízko než útočná kolona, která tak postrádá jakýkoliv mechanický smysl (nebo já žádný nenašel, kromě toho, snad jen že formace je užší než tři groupy roztažené do linie). Boj na blízko generuje daleko více mrtvých než střelba, přitom oficiální záznamy Dominica Jeana barona Larreyho hovoří o tom, že bodáková zranění tvoří jen 10% celkových zranění, která ošetřoval. A pak ty armylisty, ty jsou fakt tragické. Ať už chybějícími druhy vojsk (ale OK, to se dá použít) tak i tím, že jsou podřízeny mechanikám na úkor historie.

Celkově je to dobrá hra, má své mušky, které jsem zmiňoval. Samozřejmě stejně jako u jiných TFL her je třeba jí správně uchopit a nastavit hlavu na to, že důležité je i to co v pravidlech napsané není. V konečném důsledku mě hra jako taková bavila, a rád bych ještě jednou poděkoval Prague Wargames Clubu a jmenovitě Ondrovi s Pavlem za zorganizování.

Stůl 2, kde se pruský Landwehr brání Staré gardě foto: Prague Wargames Club

autor: Dalcor