Thaw of the Lich Lord S01E05 - Běh Rangifera

Běh Rangifera

                Arakan se vrátil dřív než přešel týden a spolu s ním dorazila malá skupina vojáků v modrých uniformách. Pochodovali v sevřené formaci. V čele šel Arakan a s ním muž v nejlepších letech ve skvostné uniformě. Zlaté výšivky na límcích sněhobílé košile z hedvábí, šerpa z rudého sametu, jílec šavle pozlacený a i jeho pistole byla zdobená zlatým filigránem. Jeho vous byl pečlivě udržovaný a dlouhé vlasy měl svázané do pevného copu. Za nimi šla čtveřice mušketýrů. Tři z nich byli mladí chlapci, všichni mladší dvaceti let. Čtvrtá byla asi stejně stará dívka. Řadu uzavírala žena kolem třiceti. Ta byla oblečena do něčeho mezi šaty a uniformou.

               Arakan něco řekl důstojníkovi když došli do tábora u paty věže, ve které měl Mistr Yin sídlo. Velitel vojáku dal rozkaz zastavit. Mistr Yin i jeho učednice Yang se vydali pozdravit s vojáky. Arakan je představil. „Kapitáne, toto je osvícený mistr Yin z Chrámu Věštců a jeho učednice Yang.“ pak se otočil na věštce a pravil: „A vám, mistře, bych rád představil kapitána Alonsa Garcíu z Imperiálního Námořnictva. Kapitán García souhlasil, že Vám pomůže ne téhle výpravě.“ Oba muži si potřásli rukama a vyměnili si nějaké ty zdvořilosti. Yin si pak vzal Arakana stranou.

„Tohle jsou ti skvělí vojáci Arakane?“ ptal se šeptem Yin. „Říkal jsi, že přivedeš mariňáky. Čekal jsem ostré hochy ale tohle jsou... jen hoši.“ Arakan se usmál. „Vím, že nejsou nic moc. Jsou trochu mladší než jsem čekal ale García říkal, že se na ně můžeme spolehnout.“ jako na narážku, kapitán přišel mezi ně. „Mistře?“ uklonil se, „rád bych s vámi probral nějaké podrobnosti naší spolupráce.“ Arakan přikývl a odešel k ostatním vojákům.

„S plukovníkem Arakanem jsem sloužil před mnoha lety. Je to dobrý chlap a já mu věřím. Proto jsem souhlasil, že se k vám přidám.“ kapitán se na chvíli odmlčel. „Nicméně, nejsme tlupa žoldnéřů. Naše velitelství potřebuje zoufale zdroje na financování posádky a výzbroje. Proto budu požadovat nejen cestovní výlohy ale podíl na případném nálezu.“ Yin souhlasil. García vypadal jako schopný bojovník. Všechna ta marnivost jeho uniformy byla nejspíš součástí jeho povolání. Tam odkud pocházel, musel být důstojník námořnictva zřejmě dobře oblečený. „Ještě jedna důležitá věc, mistře. Jsme tu abychom vám pomohli v boji s nepřítelem. Nevím kdo to je a ani mě to nezajímá. Chci abyste věděl, že svým mužům velím já a pouze já.“ nemělo smysl se s ním dohadovat. Yin služby vojáků potřeboval a věděl, že sám není moc schopný polní velitel. Souhlasil.

                Netrvalo dlouho a vojáci mohl své schopnosti předvést v praxi. Na jedné z mnoha průzkumných výprav do města narazili Yin, Yang a jejich družina na probíhající bitvu. Jak jinak, účastnila se jí Anari, jako vždy v zelených šatech. Druhou stranou byli zvláštní bytosti. Byli to humanoidní jeleni nebo soby. Mocná paroží jim vyrůstala z protáhlých hlav ,ale chodili na dvou kopytnatých nohách. Měli dvě ruce, ve kterých třímali primitivní zbraně. Bylo jich tam celkem šest ale přesto to nevypadalo, že by měla Anari navrh i s celou svou družinou. Bojovali, jak jinak než o poklady, které tu zřejmě tyto bytosti – Yang si vzpomněla, že se jim říká rangifer – střežili.

             „Znáš pořekadlo: když se dva perou třetí se směje, holka?“ zaskřípal starý Sebastán směrem k Yang. „Možná bysme si mohli nepozorovaně naprat kapsy.“ řekl a vydal se kupředu směrem k hromádce mincí. Bohužel, opodál stojící rangifer si všiml jeho řinčícího brnění a rozběhl se jeho směrem. Byl to zvláštní pohled. Z jedné strany běžel statný bojovník s mocnými parohy. V jedné ruce třímal obrovskou sekyru a řval strašlivý hrdelní pokřik. Z druhé strany se řítil malý, svraštělý mužík kolem sedmdesátky v rezavém brnění, s chomáčem bílých vlasů lemující jeho pleš pokrytou stařeckými skvrnami. V pravé ruce má meč, který stěží ještě drží pohromadě, plný zubů a prolezlý rzí. Výsledek je snad předem daný. Ti dva se střetli. Ozval se hlasitý řev. Něco těžkého dopadlo na zem. Rangifer se ještě chvíli zmítal než se zpoza něj vynořil Sebastián a rezavějící meč mu vrazil do hrdla aby ukončil jeho trápení. Starý muž si odplivl. „Tak to by bylo.“ Pak zvedl hlavu a viděl družinu zcela oněmnělou údivem. „Co je?“ zeptal se upřímně.

            Vojáci se začali stavět na pozice, ze kterých mohli palbou pokrývat co největší prstor. Kapitán García jim rozdával rozkazy s naprostou plynulostí a bylo vidět, že ve velení je muž na svém místě. Yin, Yang, Sebastián a Arakan zatím vrazili kupředu pro artefakty, které se volně povalovali v rangiferském doupěti. Už už to začínalo vypadat docela dobře, když se na kopci objevila zvláštní bytost.

            Vypadal jako těžké plátové brnění. Z prázdné přilbice zářily rudé oči. Obrněné rukavice svírali dvouruční sekyru. „Skolte ho!“ zařval kapitán García. Jeden z jeho mušketýrů vypálil. Rána otřásla doupětem. Kule zasáhla rytíře přímo do středu hrudi- a prošla skrz. Jako by byl pouhý vzduch. Udělal ještě dva kroky a jeho sekyra se zatnula hluboko do hrudi jednoho za Anariiných vojáků. Krev se rozstříkla po zemi.

            „Je to rytiř smrti.“ zavolal Yin na Garcíu. „Vaše zbraně ho nezraní.“ Rytíř smrti se však pranic nestaral o Yina nebo jeho vojáky. Jeho cílem byli zdá se rangiferové. Nebohý voják očarovatelky se prostě jen připletl rytíři do cesty.

            Anari pokračovala v boji s rangifery. Do toho se její vojáci snažili získat co nejvíce magických artefaktů se dalo. Jeden rangifer nakonec srazil rytíře smrti k zemi a kopytem rozdupl jeho hlavu.

            Než se kdokoli nadál bylo po bitvě. Ostatky přízračného rytíře se rozplynuli. Jediný přeživší rangifer prchl někam do dáli. Ti kdo mohli se z bojiště stáhli nebo prostě jen uprchli. Yang se cestou do věže bavila s Arakanem a Yin měl možnost přemýšlet o svém poslání v tomto zmrzlém městě. Měl dojem, že mu něco uniká. Že stále příliš nepokročil.

            Yin a Yang spolu ve věži opět společně meditovali. Byl večer a oni oba klečeli na ochozu a nechali na sebe dopadat světlo hvězd. V přízemí věže zatím vojáci rozdělovali kořist. Oba věštci se probírali možnými vlákny budoucnosti a Yin měl dobrý pocit z pokroku, který Yang za poslední týdny udělala. Bylo zřejmé, že mladá dívka potřebovala ke svému rozvoji nějaké to dobrodružství. Yin už dávno nic takového nevyhledával. Budoucnost té dívky vířila potenciálem.

            Mezitím dole diskutovali Arakan a Sebastán s ostatními vojáky. „Je dobré se jednou vrátit z bitvy beze ztrát a zranění.“ pochvaloval si Arakan. „Ten mariňák ví co dělá.“ souhlasil Sebastián a přihnul si z láhve jakési lihoviny. Vojáci byli dokonale disciplinovaní. García rozdal hlídky a kdo nehlídkoval, provedl pravidelnou údržbu zbraní a uniformy a pak zalehl na kavalec. Sám kapitán si pak přisedl ke dvěma starším mužům a vytáhl baculatou skleněnou láhev se třemi písmeny na etiketě.

            „Pánové, vidím, že jsme tady mezi veterány mnoha bitev.“ s charakteristickým zvukem láhev odšpuntoval. Ze svého příručního zavazadla vyndal tři hliněné kalíšky. „Nevím jestli to vy suchozemské krysy znáte, ale dělá se to z cukrové třtiny.“ Zlatavou tekutinu pak nalil do kalíšků a každému z veteránů ji podal. Arakan zase vybalil ze svého tlumoku váček s tabákem. Chvíli na něj hleděl a pak ho zase zabalil. Nakonec se objevil s jiným váčkem a dýmkou u stolu, kterému se od toho dne říkalo „důstojnický“. „Tohle je velmi vzácný tabák. Mám ho až z dalekých jižních zemí. Kdysi jsem tam sloužil.“ vyprávěl starší pěchotní důstojník. Oběma mužům nabídl – Sebastián odmítl s tím, že nekouří – a pak si sám nacpal dýmku. Tři veteráni dlouho do noci popíjeli, pokuřovali a vyprávěli si válečné historky. Jen Sebastián nekouřil, pil svojí pálenku z hliněné lahve a historky pouze poslouchal. On byl totiž prostý frontový voják. Jeho historky by obnášeli jen hlad, násilí a plenění. A tím nechtěl důstojníkům kazit večer.

Běh rangifera

            Potulná zpěvačka seděla v kuchyni s loutnou v ruce a zpívala píseň najatým kuchařům o šlechetné čarodějce, která nechala žít zuboženou rytířku našeho nepřítele Yina a že by to neudělala žádná jiná. Kuchtíky už začínala svým šíleným zpěvem dost otravovat a tak byli rádi, když přišel lapka s tím, že ho posílá Anari, ať nachystají vydatnou večeři, protože za úsvitu se vydají na lov rangiferů.

            Během večeře přihopkala zpěvačka k Anari a začala se jí vyptávat co jsou ti Rognifeři zač. „Rangifeři,“ opravila jí Anari „jsou v podstatně jelenodlaci, ale jejich přeměna je permanentní. Jejich paroží má na trhu velikou cenu a já vím, že tady v okolí jich pár je. A tak se po nich půjdeme podívat. A teď mě nech jíst a zahraj něco kuchtíkům v kuchyni!“

           Za úsvitu vyrazili. Anari s Džindžichou, střelcem a zpěvačkou šli jako obvykle středem. Renesme šla po pravoboku společně ještě s Nesianem a lapkou. A na levoboku družinku uzavírali dva střelci s lapkou. V tichosti se vynořili z lesa na přilehlou mýtinu, kde bylo šest rangiferů. Všichni zaujali své pozice. Kromě rangiferů se tu válely i truhly plné peněz a drahého kamení. A také nějaké zbraně a další zajímavé věci. Vypadalo to jako jejich útočiště. Anari zavelela:“Na něěěěěěěě!“ a začal boj. Anari s Renesme podporovaly své muže, každá na jedné straně mýtiny. Ať už to byla pomoc s uloupením pokladu pomocí vůle, nebo posílení jednotlivých vojáků, či dokolnce zneviditelnění, jejich pomoc byla užitečná a velmi žádaná. Ti co zrovna nebojovali odnášely poklady do bezpečné vzdálenosti.

           Nessian, který bojoval po boku Renesme, se najednou otočil k Anari a zavolal :„Yin se blíží.“ A skutečně, z druhé strany lesa se prodírali Yinovi vojáci. Anari si všimla, že Yin udělal změny ve družince, poznala totiž jen jeho učednici, jednookého chlapíka z pláštěm a toho dědka. Anari viděla, že má spoustu nových najatých mužů a jeden z nich dával zbytku rozkazy. Anari se nelíbilo, že Yin zase půjde po pokladech, ale co jí štvalo víc, že půjdou po Rangiferech, kteřá jsou opravdu cenní.

Z ničeho nic se na hoře, na které už nějakou dobu bojoval lapka s Rangiferem, zjevil Rytíř smrti. Muž s obří dvouruční sekerou byl oděn v těžké plátové zbroji, neměl v očích nic než smrt a pohrdání, při pohledu na cokoliv živého. Střelec se ho snažil zasáhnout, ale bezúspěšně. Toho rytíře, zdá se zajímal pouze Rangifer. Vysílený lapka těžce oddychoval a připravoval se na blížící se smrt. Pozoroval boj Rangifera a rytíře. Myslel si, že to bude dlouho trvat a on by mohl nepozorovaně slést ze skály, vzít ten poklad co mu ležel u nohou a utéct do bezpečí, ale než se nadál Rangifer zavyl hrdelním hlasem, nabral rytíře smrti na rohy a mrštil s ním o skálu. Sice si sám poranil paroží, ale rytíř byl na místě mrtev. Pak se rangifer otočil a střelec stojící opodál viděl jak v kamarádových očich vyhasl život.

            Na druhé straně bojiště se Anari dostala do nepříjemné situace, stála sama na otevřeném prostranství, s pokladem v rukách a z jedné strany se blížili dva Rangifeři a z druhé ten Yinův jednooký bojovník. Anari věděla, že toto kouzlo musí seslat teď nebo pravěpodobně zemře. Potlačila veškerý strach, vyčistila si hlavu a doslova jenookému muži zmizela před očima. Musela postupovat opatrně a velice pomalu, aby se iluze nerozplynula. Ale podařilo se jí to a ona se dostala do bezpěčí.

Když po bitvě všichni dorazili do krbovny, Anari viděla, že tři muži chybí. Nessian jí řekl, že bojovali statečně, ale že byli v početní nevýhodě. A že půjde do nedaleké hospody a do týdne naverbuje nové muže. Jen ať si řekne koho chce a on to zařídí. Když se domluvili Anari odešla do dílny. Renesme šla za Nessianem a řekla mu, že půjde s ním, že je Anariina učednice a že se musí učit i toto. Kupodivu se ani moc nebránil. Renesme byla ráda, že s ním bude chvíli sama a mimo tábor.

               Po pár dnech se Renesne s Nessianem vydali do hospody. Nessian vyprávěl o statečně čarodějce a o její krásné mladé učednici a muži se jen hrnuli k jejich stolu aby vyposlechli příběhy které povídal. Když dovyprávěl a řekl, že potřebuje tři šikovné lučistníky, muží se jen předháněli aby byli vybráni. Nessian nechal před hospodu vynést terče a lučištníci stříleli z růžných vzdáleností. Ti nejúspěšnější byli vybráni. Protože večer pokročil a do tábora cesta dlouhá, rozhodli se přenocovat. V tom se rozrazili dveře do hospody a v nich stál kluk. Byl vyděšený na smrt. Stál tam a vyprávěl, že se v domě Tajemných Dveří se dějí podivné věci. Mluvil o přízracích, které bloumají po chodbách a o nemrtvém čaroději, který cosi hledá. Nějaký chlapík se ho ještě zeptal kde ten dům je. Kluk všechno řekl, prosil ať ho tam neberou, že cestu poví, ale že už tam neche a zhroutil se na zem. „Hmm, to mění situaci“ pomyslel si Nessiana a vrátil klíč od pokoje, to musíme říct Anari. To jí bude zajímat. Renesme cestou do tábora neřekla ani slovo.  

autor: Jiron a ZeBra