Assassin's Creed a Wargaming

 Assassin’s Creed je sice skvělá hra, která přivedla na světlo boží řád asasínů jako dobro, které se postavilo zlu templářů. Že to celé bylo poněkud jinak, je nasnadě. Stejně jako storky Marca Pola o vůdci asasínů v jeho cestopise Milion.

„Alete je kraj, kde panoval jeden velmi zlý kníže, kterému se říkalo Stařec z hory. Já Marco budu vypravovat, co jsem o něm slyšel v tom kraji od mnoha lidí. Onen kníže byl s celým národem, jemuž vládl, přívržencem Mohamedovým. Vymyslel si neslýchanou špatnost, aby si vychoval odvážné zákeřné vrahy neboli gladiátory, jakým se obecně říká assasini – hašišáci. Díky jejich odvaze mohl zabít, koho chtěl, takže se ho všichni báli.“

                   Toliko Marco Polo v knize Milion, překlad z latiny Václavem Bahníkem, nakladatelství 

                   Odeon, 1989.

V dnešní Historické vsuvce si dáme výlet do samotných základů islámu, do daleké Persie a do Levanty.

Vražda Nizáma al-Mulka

Teologická vsuvka

Nejde vysvětlit historii nizárských ismailitů bez drobné teologické vsuvky. Každý, kdo má za sebou alespoň základní školu, ví, že existuje islám a že se dělí na šíitskou a sunnitskou větev. Kdo chce vědět více, poradí Wikipedie, já se budu soustředit na to, co se týká asasínů.

Jeden ze základních rozdílů v islámské věrouce je zaprvé to, kdo je legitimním následovníkem Muhammadovým. Zda Abú Bakr, Muhammadův blízký přítel, nebo Alí, Muhammadův bratranec a zeť. Šíité si vybrali Alího, sunnité Abú Bakra. Vzhledem k přísnému sjednocení světské i církevní moci došlo v pozdějším středověku k tomu, že vedle sebe existovaly dva konkurenční chalífáty: Abbásovský v Bagdádu, který reprezentoval sunnity, a Fátimovský v Káhiře, kde byl chalífa zároveň imámem ismailitů.

Dva nové termíny, valí se to, valí! Zatímco v sunnitské věrouce je imám prostě ten, kdo stojí vpředu – tedy ten, kdo vede modlitbu (a může to být naprosto kdokoliv, většinou nejlepší znalec víry v komunitě) –, chalífa je vojenským a politickým vůdcem. Je volený, omylný, nemění dogmata, jen je chrání. Ani jeden z nich nemá božské vnuknutí. Celý sunnitský systém je tak velmi decentralizovaný.

Šíitský Imám je oproti tomu jen jeden. Je obdařen božským vedením, může jím být pouze pokrevní příbuzný Proroka a ve výkladu skrytého významu Koránu je neomylný a bezhříšný.

Samozřejmě i šíitské sekty se dále dělí podle toho, kterého imáma uznávají jako toho pravého nástupce. A zde přicházejí na scénu ismailité. Během života 6. imáma došlo k velkému schismatu. Ismáíl, původně zvolený nástupce, zemřel dříve než jeho otec (6. imám). To alespoň tvrdí většina šíitů (tzv. dvanáctníci), kteří přijali fakt, že otec musel zvolit nového nástupce. Jejich linie pak pokračovala až do 12. imáma, který byl podle nich Bohem odveden mimo náš svět (do tzv. skrytosti), aby se na konci věků vrátil jako Mahdí. Proto „dvanáctníci“. (Ehm. Duna? Že by Frank Herbert čerpal právě odsud?).

Nicméně „Sedmíci“ se rozhodli následovat linii pravého sedmého imáma – Ismáíla. Ismailité totiž nevěřili, že Ismáíl skutečně zemřel. Jeho smrt byla podle nich jen fingovaná jako ochrana před sunnitskými vládci. Další imámové pak žili v utajení, dokud v 10. století triumfálně nezaložili Fátimovský chalífát v Egyptě. Ten nakonec trval přes dvě stě a padesát let a jeho zánik odstartovalo další schisma roku 1094, kdy imám a chalífa Al-Mustansir po dlouhých 60 letech své vlády zemřel.

Podle nizárských ismailitů určil jako svého nástupce nejstaršího syna Nizára. Nového imáma vybírá ten starý na základě božského vedení a je neomylný, pamatujete? Jenže mocný vezír Al-Afdal po smrti vládce provedl palácový převrat a prohlásil, že určeným nástupcem je Nizárův mladší a poddajný bratr Al-Musta’lí. V té době měl vezír obrovskou moc, většinu úředníků i armádu měl na své výplatní pásce a v palácové politice uměl dokonale chodit.

Nizár uprchl do Alexandrie, sebral vojsko s velkou účastí berberských kmenů a povstal. Long story short: prohrál, byl zajat a v Káhiře pravděpodobně zaživa zazděn. Jenže část ismailitů se rozhořčeně přihlásila k tomu, že Nizár je jediný pravý imám. Jeho potomci podle nich odešli do ilegality jako skrytí imámové a jejich věrní opustili Káhiru.

Entering Hasan-i Sabbáh…

Hasan i Sabbáh

Asasíni

S odstupem času je zcela zjevné, že myšlenka na získání a udržení křesťanských zámořských držav při logistických, dopravních, demografických a politických možnostech doby byla naprosto zcestná. Jenže Hasanu-i Sabbáhovi se povedlo vytvořit v dominantně sunnitském prostředí stát ve státě a založil komunitu, která přetrvává do dnešních dnů. Jistě, stejně jako celý Blízký východ jím založený stát nepřežil nápor Mongolů (Ílchanátu) a Mamlúků, nicméně na rozdíl od dalších sekt nizárité přežili.

Hasan-i Sabbáh pocházel nejspíš z jemenské královské krve. Byl to vzdělanec, a to nejen v tématech víry, kdy dokázal citovat koránské interpretace napříč celou řadou směrů. Kromě toho byl opravdu velmi zběhlý v oblastech, jako je lingvistika, matematika, astronomie, alchymie, medicína a architektura. Narodil se v Íránu, kde i vyrůstal a kde zpočátku patřil k dvanáctníkům. V oblasti však působila celá řada ismailitských misionářů. Hasan v mladém věku konvertoval k ismailitům a přijal myšlenku mise – da’wa, tedy šíření ismailitské víry. V roce 1078 přibyl do Káhiry, kde se stal přívržencem Nizára. Do Persie se vrátil roku 1081 a pokračoval v šíření víry. Využil toho, že horské kmeny nesnášely jak nově nastolené seldžucké pány, tak i arabskou nadvládu, a postupně je konvertoval. Což vedlo k tomu, že roku 1088 obsadil pevnost Alamut bez boje.

Roku 1095 umírá Nizár. Hasan okamžitě prohlásí, že jediným Imámem je Nizár, a přerušuje styky s Káhirou. Jelikož byl Nizár mrtev, potřeboval nějak vyřešit, co s tím. Prohlásil tedy, že Imám je opět skrytý, on je s ním ve spojení a povládne jako jeho zástupce – Huddža. Něco jako papež, pokud použijeme tento příměr. Podle nizárské tradice byl také na Alamut z Egypta propašován Nizárův malý syn, nebo jeho těhotná manželka. Tento „problém“ vyřešil čtvrtý vládce Alamutu: v roce 1164, tedy 40 let po Hasanově smrti, se prohlásil za imáma jakožto dříve skrytý Nizárův potomek. Jeho linie vládne nizárským ismailitům dodnes v podobě Jeho Výsosti prince Rahíma al-Hussajního, 50. dědičného imáma ismailitských muslimů.

Můžeme si o tom myslet, co chceme – do jaké míry Hasan využil situace, nebo zda opravdu zachránil Nizárovu linii –, nicméně Hasan vybudoval funkční decentralizovaný stát, který jen v Persii ovládal kolem 200 hradů, pevností, pevnůstek a hlásek v nepřístupných horských oblastech. Tato místa sloužila jako centra ismailitské da’wa. Vzhledem k situaci šíitských nizárských obyvatel v Levantě a okolí vyslal Hasan-i Sabbáh ismailitské misionáře (dá’ie), aby zajistili jejich ochranu. Asasíni tak nakonec ve Svaté zemi ovládli okolo 15 hradů v pohoří Džabal Bahra (přímořské horské pásmo) a stali se tak blízkými sousedy johanitů na Krak des Chevaliers.

Masyaf, sídlo dawá v Levantě

Asasinace

Zásadním problémem byla omezená lidská síla, pozice menšiny v sunnitském prostředí a samozřejmě okamžitá válka se Seldžuky, kteří zabírali Persii. Částečně to řešilo strategické umístění hradů. Vzhledem k absolutní světské i duchovní moci vytvořil Hasan vojenský a administrativní systém, který tuto asymetrii úspěšně řešil.

Prvním bodem byla decentralizace. Na hradech vládli vojenští velitelé (Kijá), kteří se zodpovídali správcům provincií (muhtašamům). Ti byli samostatní, v mnoha případech velmi úspěšní vojenští velitelé a zároveň přední dá’iové, kteří řídili misii. V Sýrii zastával funkci vrchního dá’iho Levanty po dlouhou dobu proslulý Rašíd ad-Dín Sinan; jednotliví misionáři se mu zodpovídali a zároveň autonomně řídili svoje hrady a komunity v okolí.

Hasan byl známý asketa, který prý nechal pro opilectví popravit i vlastního syna. Askezi a absolutní poslušnost vyžadoval od svých podřízených na všech úrovních, což je doktrína tá’lím. Nizárští následovníci tak byli vychováni v systému železné disciplíny a plnění nařízení nadřízených pro ně bylo přímou náboženskou povinností. Slíbený ráj za odměnu už všichni známe. Ale to není jen otázka ismailitů, ale je součástí bežných sůr koránu.

Fidá'íjúni (v jednotném čísle fidá'í) jsou to, co bychom dnes zvali buď agenty tajných služeb, operativci speciálních jednotek, nebo sebevražednými teroristy – závisí na úhlu pohledu. Jednalo se o vybrané mladíky z vrstvy řadových věřících (mustadžíbů). Neměli žádné vyšší vzdělání ve víře, zato byli tvrdě cvičeni k boji a infiltraci. Klíčovým požadavkem byl dokonalý fyzický stav a vysoká inteligence. S tím se pojila i schopnost odolat výslechům a absolutní oddanost. Žádný hašiš nebo rajské zahrady s pannami na Alamutu se však nekonaly. To je pouhý mýtus.

Rafíq (v množném čísle rufaqá) stál v hierarchii mezi fidá'íem a dá'ím. Znamená to „druh“ nebo „soudruh“ a dal se by se připodobnit k vysoce postavenému poddůstojníkovi. Rafíq byl také daleko více vzdělaný v doktrínách nizárských ismailitů, jako je zjevný (záhir) a skrytý (bátin) rozměr textů, autorita imáma, autoritativní učení ta'lím v době, kdy je imám skrytý, a doktrína přetvářky (taíja). Ale to už by byl další dlouhý a nudný text.

Takže jak to bylo s těmi vraždami? Předpokládá se kolem stovky zdokumentovaných úspěšných zabití. Další desítky zůstaly ve stádiu pokusu a samozřejmě dobový seznam zahrnuje jen důležitá jména. Nezahrnuje „nehody“, jako když nějaký sunnitský vojevoda v zapadlé díře, který brojil proti šíitské komunitě, sám „spadl zády na sekeru“ při projížďce v oáze… Co se týče pokusů o vraždu, připomínám, že nizárská doktrína hovoří o zjevném a skrytém významu. Tedy i samotný neúspěšný pokus o vraždu – nebo výhrůžné znamení zanechané Saladinovi dýkou na polštáři v jeho přísně střeženém stanu – mělo pro psychologii nepřítele daleko větší a drtivější význam, než jen zjevně neúspěšný atentát.

Alamut

Wargaming

Figurky fidá'íů nabízí například studia Footsore Miniatures nebo Gripping Beast (ve spolupráci s Wargames Illustrated). Většinou se jedná o dvojici v klasickém arabském kaftanu a turbanu. Jako model asasína si však na stůl můžete vybrat prakticky jakýkoliv model. Poněvadž nizárští ismailité měli jako jednu z hlavních doktrín možnost zapřít víru v zájmu přežití (taíja), byli tito zabijáci cvičeni v infiltraci až na úroveň dokonalého osvojení si životního stylu protivníka. Tedy asasínský operativec – nebo rovnou celé přepadové vojsko – může vypadat jako naprosto kdokoliv, kdo se zrovna nacházel v okolí cíle. Včetně křižáckých rytířů.

Co se týče herních systémů, populární SAGA: Age of Crusades zařadila asasíny do frakce Mutatawi'a, kde obětováním (zabitím) vlastních figurek získáváte drtivé bojové bonusy na herním plánu. Že je to z historického hlediska nesmysl, je nasnadě, ale SAGA je prostě hra postavená na mýtech a popkulturních očekáváních hráčů.

Rozšíření Crusader States pro hru Lion Rampant řadí asasíny k arabským knížectvím. Nabízí sice bodovou slevu na eliminaci nepřátelského vojevody, ale zároveň striktně omezuje nasazení vlastního dá'iho, což je v kontextu tehdejšího fungování řádu také poměrně nerealistické.

V neposlední řadě stojí za zmínku, že k skirmish hře Ruckus vyšla v časopise Wargames Illustrated dedikovaná mikrohra Assassins and Templars: A Ruckus Game, která se zaměřuje čistě na potyčky těchto dvou řádů.

Závěr

Asasínský stát nakonec zanikl pod meči postupu Mongolů (Persie, 1256) a mamlúckého sultána Bajbarse (Sýrie). Samotná nizárská větev však přežila. V současné době se jedná o nejprogresivnější směr v islámském světě. Uznává absolutní rovnoprávnost muže a ženy, nošení hidžábu je pro ženy dobrovolnou volbou a komunita se silně zaměřuje na moderní vzdělávání a humanitární pomoc.

Globální síť Aga Khan Development Network (AKDN), kterou po smrti svého otce v roce 2025 převzal 50. imám Aga Khan V. (princ Rahím al-Hussajní), je jednou z největších rozvojových agentur na světě. Nadace Aga Khan Trust for Culture se navíc stará o ochranu a obnovu kulturních památek napříč celým náboženským spektrem. Moderní ismaílité jsou dnes považováni za klíčový mírový most mezi Východem a Západem.