Vlkeni Lunaris z Hvozdova
Popis družiny pro připravovanou kampaň v Dragon Rampant.
Úvod
Kdysi dávno, jak to tak bývá, žíli dva bratři, kteří se nepohodli a svou zemi rozervali vedví! Je tomu už více než sto let co se Jasnorod a Šeroklan rozžehnali mezi sebou. Oba se uchýlili na své hrady Zlatobran a Zmarovec, odkud každý vládli své části království. Po mnoho desetiletí se snažili své pře vyřešit silou zbraní, leč zeměpisná poloha obou jejich panství znemožňuje rychlý postup armád. Jejich říše totiž rozděluje řeka Hranice, kterou lze překročit jen na jediném místě! Mnohokrát se stalo, že jeden z vládců řeku dokázal překročit, jen aby čelil převaze a dlouhému tažení v nepřátelských podmínkách.
Jasnorod založil ušlechtilou dynastii, která spravedlivě vládne z hlavního města Mírotína. Osvícení vůdcové z rodu Jasnorodů byly pro svůj lid vždy oporou v dobrých i těžkých časech. Za hranicemi Mírotína se rozprostírá úrodné Zlatolánsko, kde se místní v míru oddávají obdělávání jejich milované půdy, aby nakrmili své děti, i děti všech pokojných obyvatel království. Jižně od Zlatolánska, směrem k prameni řeky Hranice leží hluboké lesy Hvozdova. Lesním porostem se vinou úzké pěšiny a mýtiny přímo volají po chvíli odpočinku se zavřenýma očima pod paprsky lehkého slunce za pravidelného klapání dřevorubeckých seker. Až daleko na Jihu se v lese začínají vyskytovat temné stíny a zpěv ptáků se mění ve vytí vlků a jiných zlověstných šelem tam, kde začíná země Šeroklanova.
Šeroklan nebyl dobrým vládcem. I proto panuje v jeho části dávného království bezvládí už osmdesát let. Sám Šeroklan byl zavražděn jedním ze svých generálů, svržen z černých, rozeklaných hradeb Zmarovce! I tak zůstává Vratký Trůn prázdný. Nikdo si jej nedokáže udržet. Jeden vojevůdce za druhým, tyran za tyranem se po desetiletí zmocňovali vlády, aby záhy podlehli zradě, vraždě nebo otravě. Nikdo se už dlouho nesnaží trůn urvat pro sebe. Hrůzostrašnice jsou dnes rozpadlým městem, kde se v troskách dávných domů a paláců místy rozhořívají ohně, kterými se zpustlí obyvatelé snaží prorazit všeobjímající tmu. Mnozí obyvatelé odešli a našli útočiště v pohoří Horydoly, kde našli obživu v ohních řemeslné práce a nekonečných důlních šachtách. I to je totiž lepší než živořit v Mokřadech dále na jihu. V místech, kde vzduch páchne hnilobou a kde jen ty nejodpornější bytosti zakládají své domovy a osady. Život v těchto močálech je těžký, nepříjemný a krátký, ale daleko na jihozápadě je někdy cítit i vůně čerstvě posečené trávy nebo slyšet příjemný zvuk praskajícího táborového ohně tam, kde se nachází území Jasnorodovo.
Mladá Královna Elánia Jasnorodá hledá strategické partnerství! Její krása je proslulá stejně jako její moudrost a sečtělost. Co však královna postrádá je porozumění vojenské strategii a bojové umění! Proto rozšířila zprávu celým královstvím, že jejím mužem se stane nejudatnější a nejstatečnější z vojevůdců z celého širého okolí!
Vlkeni přichází
Zlatá armáda království Zlatobran stojí v dokonalých řadách, slunce se odráží od leštěných plátových zbrojí. Najednou se z lesa vyplíží mlha a v ní se tyčí postavy, které lidé dosud znali jen z děsivých pohádek na dobrou noc.
Vlken je kolosální bytost, která i v mírném přikrčení převyšuje dospělého člověka o dvě hlavy. Pokud se vzpřímí v plné bojové zuřivosti, dosahuje výšky tří metrů. Jejich těla jsou definována vykreslenými svaly – každé vlákno pod kůží připomíná spletené ocelové pružiny, připravené k okamžitému vymrštění.
Jejich tváře nesou rysy vlků, ale s hlubokou, prastarou inteligencí v očích, které žhnou jantarovým nebo stříbřitým světlem. Srst mají hrubou, v odstínech od břidlicově šedé a půlnoční černé až po sněžně bílou u starších jedinců. Na krku a ramenou jim často roste hustá hříva, kterou si zdobí runami vyrytými do kostěných ozdob nebo tesáků padlých nepřátel.
Vlkeni nepůsobí jen jako monstra, kolem nich se vznáší aura nadpřirozena; říká se, že tam, kam dopadne jejich stín, tráva na okamžik pokryje mráz i uprostřed léta. Jejich pohyb je popíráním fyziky – navzdory své obrovské váze se pohybují s grácií padajícího listu a tichostí přicházející mlhy.
V bitvě vypadají jako přírodní úkaz. Když vyjí, zdá se, že se k nim přidává samotný vítr, a jejich zbraně – obrovské čepele z „měsíčního stříbra“ nebo hrubě opracované kamenné drtiče – září vnitřním světlem Lunaris, bohyně měsíce.
Pro rytíře Zlatobranu, zaklesnuté v těžkém brnění a svázané pravidly turnajů, je pohled na Vargaru a jeho smečku kulturním šokem. Když rytíři spatří vojvodovu sekeru „Měsíční zatmění“, nevěří vlastním očím. Jejich vlastní meče, kované z nejlepší oceli, vedle ní vypadají jako hračky. Šuškají si, že ta sekera nebyla vyrobena, ale že ji Vargara „vytrhl z oblohy“.
Koně rytířů začínají ržát a vzpínat se. Zvířata v postavách cítí predátory, kteří stojí v potravním řetězci vysoko nad člověkem i koněm. Mezi prostými vojáky se šíří šepot: „To nejsou vojáci, to jsou poslové konce světa.“ Pro ně je Vargara jako postava, která vystoupila ze starých legend o dobách, kdy svět patřil jen divočině.
Královna Elánie Jasnorodá stojí před svým stanem. Je drobná, v bílozlaté zbroji, zářící jako ranní slunce. Proti ní kráčí Vargara, obrovský, s černou srstí a jizvami, které vyprávějí o staletích bojů.
Vargara se nezastaví podle protokolu. Dojde až k ní, ignoruje zkřížené halapartny stráží, které vypadají, že by je mohl zlomit pouhým pohledem. Zarazí svojí černou sekeru hluboko do země, kolem vyraší mechové kvítí, což je neklamné znamení, že Hvozdov přišel bojovat.
„Královno ze zlata. Slyšeli jsme tvé volání, ale nepřišli jsme pro tvé zlato ani pro tvou slávu. Přišli jsme, protože krev, která se má prolít, nakrmí zemi a obnoví cyklus, který vaše kamenná města zapomněla.“
Elánie nepohne ani brvou, ač je celá schovaná ve stínu Vargarovi sekery. „Vojvodo Vargaro, slyšeli jsme o tobě říkat, že jsi zpupný. Ale vidím, že tvá pýcha je jen štítem tvé povinnosti. Hvozdov a Zlatobran dnes stojí na jedné straně. Přijímám tvou pomoc.“
Vargara se jen krátce uchechtne, zvukem, který připomíná drcení kostí a pohlédne na své Tesáky, kteří už v okolí tábora začali značkovat stromy runami Lunaris. Pro něj není Elánie nadřízenou, ale spojencem v lovu, který právě začíná.
Ritál Měsíčního dechu
Když se nad válečným ležením Zlatobranu vyhoupne první srpek měsíce, lidský hovor utichne. Vlkeni se nestahují do stanů; shromažďují se na okraji tábora, tam, kde se dotýká civilizovaná louka a neprostupná stěna Hvozdova.
Šaman Korgar Stínovrah uprostřed kruhu připraví ohniště, ale nepoužije dřevo. Zapálí suchý mech z prastarých mohyl a přihodí hrst drcených krystalů lunárního skla. Plameny nejsou oranžové, ale sálají studenou, stříbřitě modrou září, která nevrhá stíny tam, kde by měly být.
Korgar začne hrdelním zpěvem, který postupně přechází v táhlé vytí. K němu se přidává šest Tesáků. Pro lidské ucho je to děsivý zvuk, ale je to „píseň, kterou hvězdy zpívají zemi“. Zvuk se nese míle daleko a dává nepřátelům vědět, že lovci jsou vzhůru.
Šaman přistoupí k Vargarovi a nad odrazem měsíce v misce z vodou mu potře čelo a ostří sekery tajemnou směsí. V tu chvíli se jizvy na těle vojvody rozzáří stejným světlem jako šamanův oheň.
Tesáky Měsíční bohyně začnou v divokém rytmu obíhat ohniště. Jejich pohyby jsou čím dál rychlejší, až se v očích pozorovatelů mění v rozmazané šmouhy. Šaman vyvolává přízračné obrazy kořisti, které vlkeni v tranzu trhají svými drápy ve vzduchu.
Rytíři královny Elánie sledují rituál s posvátnou bázní. Vidí, jak se kolem vlkenů začíná srážet hustá, zářící mlha, která vypadá jako živá. Říká se, že kdo do této mlhy vstoupí bez dovolení šamana, ztratí se v čase a vyjde z ní až za sto let.
Vojáci si mezi sebou šeptají, že vlkeni během rituálu „svlékají svou kůži“ a stávají se čistým hněvem Bohyně Lunaris. Atmosféra v táboře ztěžkne – lidé cítí, že s vlkeni do jejich vojska nepřišla jen síla, ale i divoká, nezkrocená magie, která nezná rozdíl mezi přítelem a nepřítelem, pokud naruší cyklus.
Když rituál skončí, Korgar se otočí ke stanu královny. Jeho oči teď svítí jako dva úplňky. Vykročí k ní a podá jí stříbrný list z Hvozdova – znamení, že smečka je připravena k prvnímu úderu.
Jeho srst byla od rituálního dýmu zbarvená do stříbrna a v jeho dlaních ještě doznívalo chvění měsíční moci. Nepoklekl. Vlkeni klekají jen před Lunaris.
„Královno Jasnorodá,“ promluvil hlasem, který zněl jako praskání starých větví pod váhou sněhu. „Pohlédl jsem do stínů, které vrhá tvá koruna. Viděl jsem Zmarovec, jak pohlcuje tvá zlatá pole. Ale viděl jsem i něco, co tví hvězdopravci přehlédli.“
Korgar natáhl ruku k obloze, jako by chtěl strhnout samotný měsíc:
„Nepřítel nepřichází s mečem, ale s hnilobou. První padne to, co považuješ za nejpevnější, tvé hradby neprolomí beranidla, ale zapomnění na kořeny.“
„Krev vlkenů a krev lidí se musí smísit v korytě řeky Bílé vody. Jen tam, kde se síla divočiny setká s řádem oceli, může být cyklus obnoven. Pokud se naše cesty rozdělí před úsvitem pátého dne, Zmarovec pohltí vše.“
„Vidím stín mezi tvými věrnými. Někdo, kdo nosí tvé barvy, má srdce zčernalé plísní Zmarovce. Až přijde první mráz, ten stín udeří.“
Vargara Zpupný, stojící opodál a opřený o svou sekeru Měsíční zatmění, jen krátce zavrčel na souhlas. Pro něj jsou Korgarova slova jasným rozkazem k lovu, vlkeni nebudou čekat za hradbami, budou lovit v hlubokých lesích.
Elánie se na šamana dlouze podívala, pak přikývla a rozkázala svým generálům: „Změňte plány. Odteď naše křídla chrání Tesáky Měsíční bohyně!“
Vlkeni
V srdci Hvozdova, kam sluneční paprsky proniknou jen výjimečně, tepe divoké srdce rasy vlkenů. Jejich historie není psána inkoustem, ale vryta drápy do kůry prastarých stromů a vyjeta do paměti země krví vetřelců. Po staletí žili v ústraní, jako stíny splývající s mlhou, uctívající Měsíční bohyni, jejíž stříbrný svit určuje rytmus jejich lovu i rituálů.
Vlkeni nejsou jen dravci; jsou imunitním systémem lesa. Věří v přirozený cyklus – v to, že život musí vyvěrat ze smrti a síla z oběti. Dlouho ignorovali hádky „krátkověkých“ ras za hranicemi pralesa, ale když se ozvalo dunění válečných bubnů královny Elánie Jasnorodé, prastará proroctví ožila. Hrozba, která se valí ze Zmarovce, by mohla narušit rovnováhu světa.
Vůdce klanů, Nejvyšší Alfa, rozhodl: „Pokud padne Zlatobran, padne i Hvozdov. Je čas, aby se lovci stali armádou.“
Srdce Hvozdova
Hluboko v nitru Hvozdova, kam sluneční svit nepronikne a kde lidé ztrácejí pojem o čase, bije Srdce Hvozdova. Není to jedno konkrétní místo, ale stav divočiny – tam, kde stromy pamatují první dny světa a mechové koberce tlumí kroky.
Les zde neustále dýchá. Kmeny prastarých stromů mají kůru tvrdou jako železo a do jejich těl jsou drápy vryty příběhy dávných lovů. Vzduch voní vlhkou zemí, starým dřevem a chladnou magií.
Ze země zde vyvěrají krystaly lunaritu, lunárního skla. Ty zachycují i ten nejslabší svit měsíce a přeměňují ho na stříbřité světlo, které ozařuje lesní stezky. Tůně s dokonale čistou vodou slouží vlkenům jako zrcadla, ve kterých šamani čtou vůli hvězd.
Tam, kde se vlkeni shromažďují, tráva a listí okamžitě pokryje jemný mráz. Léto i zima zde ztrácejí svůj běžný lidský význam; v Srdci Hvozdova vládne věčný, chladný podzim, který čeká na noc.
Vlkeni nežijí v kamenných městech, která považují za "mrtvá a zapomenutá". Jejich osady jsou tvořeny živými korunami stromů a mohylami z balvanů obrostlých runovým mechem.
Vše se řídí Cyklem – život vyvěrá ze smrti a síla pochází z oběti.
Lov není krutostí, ale posvátnou povinností, kterou udržují les zdravý.
Bohyně Lunaris: Mlčenlivá lovkyně
Lunaris je prastará bytost, bohyně měsíce, noci a divokého instinktu. Pro vlkeny není vzdáleným božstvem na nebesích, ale tichou matkou, jejíž přítomnost cítí v každém závanu nočního větru a v každém stříbřitém paprsku.
Bohyně se projevuje skrze měsíční fáze, které přímo ovlivňují chování celé rasy:
- Nov (Slepá tvář): Čas rozjímaní, šamanů a tichého plížení stíny.
- Srp (Ostří lovkyně): Čas ostření zbraní a rituálů, kdy se smečky připravují k boji.
- Úplněk (Běs Lunaris): Okamžik absolutní moci. Jizvy vlkenů svítí, jejich zbraně z lunaritu dosahují skrze stíny dál a celá rasa propadá posvátnému tranzu, ve kterém nevnímají bolest.
Lunaris nevyžaduje modlitby ani chrámy. Jejím oltářem je ohniště ze suchého mechu prastarých mohyl a drcených krystalů, které hoří studeným stříbřitomodrým plamenem. Uctívá se hrdelním zpěvem a synchronizovaným vytím do nočního ticha.
Bohyně nemluví žádným lidským jazykem. Její hlas zní jako praskání starých větví pod váhou sněhu nebo jako šumění padající mlhy.
Odsuzuje pýchu kamenných měst, která věří, že dokážou ovládnout přírodu.
Své požehnání dává pouze těm, kteří respektují divočinu a jsou připraveni prolít krev pro zachování rovnováhy.
Vlkeni před nikým neklekají – s výjimkou své měsíční matky.
Měsíční tůň (Lunární zrcadlo)
Měsíční tůň leží v samotném centru Srdce Hvozdova, ukrytá v hlubokém kráteru obklopeném prastarými sekvojemi, jejichž koruny se nahoře otevírají v dokonalý kruh. Tato vodní plocha je hlavním duchovním centrem vlkenů.
Hladina tůně je černá jako noc a dokonale klidná. Nikdy se na ní netvoří vlnky, a to ani za silného větru. Voda neodráží okolní stromy, ale s absolutní přesností zobrazuje noční oblohu, hvězdy a fáze měsíce – dokonce i uprostřed dne.
Dno tůně je tvořeno čistým lunaritem (měsíčním sklem). Ten filtruje vodu, která díky tomu světélkuje chladným, stříbřitě modrým jasem. Kolem břehů neustále visí hustá mlha, ve které se podle legend ztrácí čas.
Korgar Stínovrah a další šamani zde provádějí rituály věštění a rituál Měsíčního dechu. Omývají zde ostří zbraní, jako je sekera Měsíční zatmění, aby jim navrátili lehkost a magickou sílu.
Mohyla Prvního Alfy (Oltář padlých)
Tento monumentální památník se tyčí na větrném pahorku na okraji Srdce Hvozdova, kde les začíná přecházet v hluboké rokle. Je to místo, kde odpočívá prapředek všech vlkenských klanů.
Mohylu tvoří obrovské balvany černé barvy, které jsou na sebe naskládány do tvaru sedícího, vyjícího vlka. Tyto kameny jsou tak těžké, že by je lidé nedokázali zvednout ani s pomocí techniky; vlkeni je na místo donesli holýma rukama.
Každý kámen je hluboce zjizvený runami Lunaris. Tyto runy vysekali rituálními drápy následní vůdcové klanů. V mechu, který na kamenech roste, jsou zapíchnuté zlámané zbraně nepřátel a kosti ulovených nestvůr jako oběť za klid předků .
Kolem mohyly je zóna věčného mrazu. I uprostřed léta zde ze stébel trav visí rampouchy a ze skal vyvěrá chlad. Mladí válečníci (jako Tesáky měsíční bohyně) sem přicházejí před první bitvou, aby složili přísahu věrnosti klanu a nechali se prostoupit hněvem divočiny.
Výprava Vojvody Vargary
Pod praporec královny Elánie vysílá Hvozdov úderný oddíl, který zosobňuje hněv přírody.
Vojvoda Vargara Zpupný
Impozantní klanový vůdce, jehož tělo je pokryto runovými jizvami. Nese tíhu zodpovědnosti za svůj druh a jeho slovo je zákonem, který se neodvažuje zpochybnit ani šelma, ani člověk.
Vargarova zbraň není jen nástrojem války, je to relikvie, která v sobě pojí surovou sílu pralesa a magii měsíčního svitu. Jmenuje se „Měsíční zatmění“.
Sekera je tak obrovská, že by ji žádný člověk neuzvedl, natož aby s ní dokázal švihat. Její topůrko je vyřezáno z černého dřeva prastromu, který kdysi zasáhl blesk v noci prvního úplňku světa. Samotné ostří není kovové – je vybroušeno z jediného kusu lunaritu, měsíčního kamene, temného modrého skla se zlatými žilkami, které pulzují světlem.
V lidových vyprávěních Zlatobranu se o této zbrani mluví jako o „Sekeře co krájí noc“. Legendy říkají, že když Vargara sekerou švihne, čepel za sebou zanechává brázdu hvězdného prachu a dokáže „rozseknout tmu“, aby odhalila pravdu ukrytou v srdcích zrádců. Děti v království věří, že když v noci vidí padat hvězdu, je to ve skutečnosti jiskra, která odlétla od Vargarovy sekery, když s ní v dálce v Hvozdově tne do kořisti.
Sekera je pro nepřítele neuvěřitelně těžká a drtivá, ale v rukou Vargary je lehká jako pírko. Podle vlkenů je to proto, že Bohyně Lunaris vede jeho ruku. Její čepel se nikdy neztupí. Při kontaktu se zbrojí nebo zbraní nepřítele nevydává kovový zvuk, ale hluboké zadunění podobné hromu, po kterém následuje tříštění oceli. Během bitvy sekeru obklopuje jemná aura. Čím blíže je k úplňku, tím jasněji sekera září a tím delší je její dosah – v největší síle dokáže švihnout „přes stíny“ a zasáhnout nepřítele, který si myslel, že je z dosahu.
Korgar Stínovrach, osamělý vlk
- Měsíční zatmění: Šaman dokáže kolem smečky vyvolat lokální nadpřirozenou tmu, ve které vidí pouze vlkeni. Nepřátelé propadají panice, zatímco vlkeni útočí s chirurgickou přesností.
- Dar smečky: Rituálním vytím dokáže šaman propojit vědomí všech válečníků. Pokud je jeden zraněn, jeho bolest se rozptýlí mezi ostatní, a pokud jeden spatří kořist, vědí o ní okamžitě všichni.
- Kořeny hněvu: Dokáže nechat ze země vyrazit trny a šlahouny Hvozdova, které nepřítele znehybní, aby ho Tesáky mohly roztrhat.
Gorn Prvnorozený
Tesáky měsíční bohyně
Šest vlkenských válečníků: Faelan nejrychlejší ze smečky, Kaelar specialista na boj se dvěma tesáky, Bran – tichý stopař, který vždy ucítí krev jako první, Ronan – nejdivočejší, často propadá běsu jako první, Cian – mistr v akrobacii a skocích z výšky, Dares – často nese klanovou standartu z kostí a kůže. Mladí, draví válečníci inspirovaní dávnými legendami. Jsou to elitní běžci a lovci, kteří v boji upadají do posvátného tranzu. Jejich útok je bleskový, krvavý a chaotický, přesně takový, jaký si žádá přežití v divočině.
Tato smečka vyráží ze stínů Hvozdova na bojiště Zmarovce. Nepřicházejí sloužit královně, ale obnovit přirozený řád. Pro vlkeny není válka politikou, je to očista. A krev nepřátel přírody je tou nejlepší obětí pro jejich mlčenlivou Bohyni. Vlkeni z Hvozdova nebojují jako lidští vojáci. Jejich styl je směsí animální dravosti a mystické moci měsíce. Zde jsou jejich specifické schopnosti a jména pro tvou družinu.
- Běs Bohyně: Mladí válečníci dokážou v boji „přetéct“ do stavu, kdy nevnímají bolest. Jejich svaly ztvrdnou a rychlost se zdvojnásobí, ale po boji upadají do hlubokého vyčerpání.
- Tanec čepelí: Bojují v neustálém pohybu. Nikdy nestojí na místě, využívají odrazů od stromů či těl padlých k bleskovým výpadům na slabá místa zbroje (krk, podpaží).
- Vytí děsu: Synchronizovaný pokřik, který u smrtelníků vyvolává okamžitý pud sebezáchovy a útěk, což vlkenům umožňuje útočit do nekrytých zad.
Komentáře
Okomentovat