Jak jsem si zahrál Bolt Action

Včera jsem hrál vůbec poprvé v životě Bolt Action v Golden Axe v Praze u metra Hloubětín.

Začnu nejprve prostředím. Golden Axe nevypadá jako prodejna, ale jako herní klub. Nejsou tu obrovitánské regály plné GW shitu. Obrovská výhoda je příjemné, jak říká Marcus, až rodinné prostředí a orientace na zákazníka a jeho touhy a potřeby. A hlavně – dostatek terénu na africké tažení v Bolt Action na husté zaplnění dvou stolů. Takže první palec hore.

Co se týče hry, tak designově je to prostě gamistická arkáda, kde je důležitá správná aplikace mechanik, nejvýhodnější poměr cena/výkon u stavby armády a mít více dakka než protivník. Pokud to tak chcete. ALE jako všechny hry od Warlordu si ji můžete udělat historickou, když chcete. Tím se nejvíce odlišuje od svého hlavního konkurenta Chain of Command, který je úzce zaměřen na hráče, který chce hrát ve více historicky odpovídajícím prostředí bojů posílené pěší čety, s velitelskými mechanikami a více simulačně designovaným systémem.

Samozřejmě to se zcela nejvíce promítá do stavby armády. Zatímco Chain of Command pracuje s rigidní pěší četou, Bolt Action říká: „Postav si, co chceš, ale nezapomeň, že jen pěchota může splnit cíle hry.“ Je tu jakási fancy struktura, která mě zrovna neoslovila – především v tom, že vám třeba neumožňuje vzít si jen jeden tank. Musíte si vzít tankovou četu a v ní obsadit slot velitele a vozidla. To sice nemusí být tank, ale třeba jeep. Ale co když nechci druhé vozidlo?

V Bolt Action zkrátka můžete nasadit spoustu hraček. Spoustu hraček. Na 1400 bodů měl DQK na stole asi 20 pěšáků, 3 střední tanky, jeep, kulomet, střední minomet, asi 6 motorek a Stuku. Víc hraček = víc nákupů. Firmy prodávající modely píšou pravidla proto, aby vám prodaly modely.

Jinak mechaniky nejsou nijak převratné nebo novátorské – prostě si tu hru udělejte tak, jak vám vyhovuje. Nicméně jsou intuitivní a dají se rychle zažít. Zbraně se mezi sebou liší minimálně a schopnosti jsou definované klíčovými slovy, což je plus. Ale také to říká, že LMG jsou všechny stejné (kromě národních pravidel). Rozdíl mezi Brenem a MG42 téměř není, což je pro CoCaře dost nezvyk. Britská QF 25-pounder střílí na tanky skoro stejně jako specializovaná QF 6-pounder. Jak mě poučil PotanCZ, lepší je neporovnávat zbraně a listy mezi sebou.

Největší plus je pro mě nelineární aktivační systém určený náhodným taháním stranově příslušné aktivační kostky z klobouku.

Největší mínus je neexistující ground scale (měřítko země). Tím za prvé dostanete na stůl věci, které jsou normálně 4 kilometry za frontou, a ne na čáře střetu – jako jsou těžké minomety nebo dělostřelectvo s fancy (ne)dostřely (už jsem zmiňoval: hračky -> prodeje -> KPI managementu), což je pro mě obrovské mínus. A za druhé jsou pohyby fakt velké. V kombinaci „spousta hraček, velké pohyby a bonus pro boj na blízko“ se dostáváme k nerealistickým situacím a naprosto přeplněnému stolu, na kterém se těžko manévruje. Vojáci a tanky na sebe pak pomrkávají z pár centimetrů, protože je to mechanicky výhodnější.

Po jedné hře to ale může být zkreslený názor. Stejně jako to, že dva samopaly jsou mechanicky lepší než kulometčík a nabíječ (protože kratší dostřel samopalu řeší pohyb a poměrně rychlé přiblížení). Přičemž základní taktikou pěchoty přitom bylo právě využití kulometu (především u německé a britské armády).

Ale tu část s přeplněným stolem můžete ošetřit hráčskou domluvou. Prostě vám nic nebrání vzít si stejnou armádu jako v Chain of Command, nebo naopak tankové seřadiště.

Celkově to byla příjemná hra. Mechanicky mě nic neuráželo natolik, abych řekl „tohle ne“. Je to samozřejmě hodně o vystoupení z mé komfortní zóny a uvidíme. Největší obavu mám z toho, že naše historická zkušenost říká: kdykoliv jsme začali hrát newarhammerové hry s warhammerovými hráči, nakonec se to často zvrhlo v klasický hammerovský powergaming :-(, který jako hráč odmítám. Ale určitě tomu dám ještě šanci a třeba další hry navážou na současné pozitivní a příjemné překvapení.

Autor: Dalcor