První týden Vlastenecké války 1812
D-3 21.ČERVNA (9. ČERVNA) 1812
 |
| Schéma překročení Němenu u Kovna |
Sporadické shrnutí příprav na válku na diplomatickém poli
Uvolnění rukou a hlavně armád ve Finsku a Srbsku bylo pro ruskou diplomacii naprosto klíčové. A opravdu jak se Švédy, tak s Osmany se Rusové domluvili. 5. dubna se Alexandr I. a švédský nástupník a bývalý francouzský maršál Karl Johann (Jean-Baptiste Bernadotte) v Örebro dohodli na mírových podmínkách, čímž ukončili předchozí nepřátelství. Pro Napoleona byl tento tah naprostým překvapením. Rusko se zavázalo pomoci Švédsku připojit Norsko společným výsadkem švédského a ruského Finského sboru pod velením generála Fabiana Gottharda von Steinheil (Фадде́й Фёдорович Ште́йнгель). Na to zatím nedojde, protože se Francouzi množí v Polsku.
Michail Ilarionovič, kníže Golanišcev-Kutuzov (ještě bez přídomku Smolenský, na to brzy dojde) pak 28. května podepsal Bukureštskou smlouvu, čímž ukončuje válku mezi Ruským a Osmanským impériem, nicméně Alexandr I. ji ratifikuje až 5. července. Dunajská armáda, v té době už pod velením admirála Čičagova, okamžitě vyráží na sever.
Tím se dostáváme k něčemu zcela šílenému a to jsou přesuny vojsk, tedy kolik toho vojáci našlapali.
Často se zmiňuje, že Francouzi ušli neuvěřitelné vzdálenost, vždyť řada z nich přicházela až ze Španělska. Nicméně Dunajská armáda cestou k Berezině ušla mnohem zaostalejším územím, než je Střední Evropa, okolo 1300 kilometrů, což je vzdálenost mezi Duisburgem a Kaunasem, nebo mezi Lodží a Moskvou. Finská armáda to měla na bojiště u Polotsku „jen“ 500 kilometrů bažinami a hlubokými lesy kolem Rigy.
Vojáci odvedení ze Sibiře to měli na bojiště u Borodina dále než vojáci, kteří vyrazili z Paříže. Kalmykové, nebo Baškíři to měli k Borodinu daleko jak Grandee Armee z Berlína a po dvou letech války, 4000 km od svého domova u Kaspického moře, napojili koně ze Seiny.
21.6. 1812 vydal císař Napoleon rozkaz, aby se armáda přesunula k řece Němen v oblasti dnešního Kaunasu (Kovno) ve třech kolonách – střed zaujímali 4. a 6. pěchotní sbor a 3. jízdní sbor pod velením italského vicekrále Evžena de Beauharnais. Pravou kolonu vedl král Westfálský Jerome Bonapart. Ta se skládala z 5., 7. a 8. pěchotního sboru a 4. jízdního sboru. Pod velením císaře republiky Napoleona I Bonaparta pochodovala levá kolona složená z 1., 2. a 3. pěšího sboru spolu s 1. a 2. jízdním sborem. Pravý bok chránil Rakouský pomocný sbor generála Schwarzenberga, zatímco levý bok chránil 10. sbor maršála MacDonalda. Sbory maršálů Davouta, Oudinota a Neye pochodují v čele kolon.
 |
| Evženův sbor, jmenovitě Italská garda překračuje Němen |
D-2 AŽ DEN D 22.6.-24.6.1812
Vojáci! Začala druhá polská válka; ta první skončila u Friedlandu a u Tylže. V Tylži Rusko přísahalo Francii věčné spojenectví a Anglii válku. Dnes své přísahy pošlapává. Bez vysvětlení ponechává podivné požadavky, aby se francouzské orlice stáhly za Rýn a vydaly své spojence na milost a nemilost. Rusko se dalo osudovou cestou, jeho sudba se tedy musí naplnit, To si o nás myslí, že jsme zlenivěli? Že bychom už nebyli vojáky od Slavkova? Nutí nás volit mezi hanbou a válkou; o takové volbě nemůže být pochyb! Vyražme tedy vpřed, překročme Němen, vnesme na jeho území válku. Druhá polská válka bude stejně vítězná jako první, uzavřený mír však bude obsahovat záruky. Skoncujme s neblahým vlivem, který má Rusko na evropské záležitosti už padesát let.
(©Jiří Kovařík, Napoleon v Rusku, Díl 1. Pochod na Moskvu)
Tuto proklamaci k velké armádě sepisoval Napoleon v čase, kdy se kolony Velké armády společně se svým císařem přesunovali na nástupní pozice. Tedy v čase, který pokrývá dnešní příspěvek, kdy se Napoleon přesunoval z Vilkaviškis (Wyłkowyszki) k břehům hraniční řeky Němen, kdy převlečen za polského důstojníka se svou suitou obhlížel druhý břeh řeky.
22.6. předal generál Lauriston, velvyslanec v Petrohradě, hraběti Nikolajovi Ivanovičovi Saltikovovi nótu s formálním vyhlášení války. Záminkou posloužila dubnová demarše knížete Kurakina, velvyslance v Paříži, o vydání pasů k odjezdu zpět do Ruska (В. М. Безотосный Россия в наполеоновских войнах 1805–1815 гг.). Nicméně verze jsou různé – Zamoysky píše, že Lauristonovi nebylo povoleno vydat se za carem a že naopak došlo k zabavení pasů spojeneckým diplomatům, zatímco Mikaberidze cituje hraběte Speranského, který hovoří o tom, že nedošlo k formálnímu vyhlášení války. Pravda je ta, že Alexander, formální nótu o vyhlášení války nedostal, protože byl ve Vilnu a ne v Petrohradu, a to bylo rozhodně více než dva dny cesty od Petrohradu.
23.6. se rozjíždí naplno francouzská propaganda. mimo buletinu, je vojákům přečtena zmiňovaná proklamace a už večer se pod dohledem generála Eblého začínají stavět mosty přes Němen. Jako první se přes řeku přepraví na vorech a loďkách voltižerské roty 13. lehkého pluku zajišťující předmostí. 3 pontonové mosty jsou postaveny u Kovna, Jeromeho kolona měla překročit po proudu u Grodna, zatímco Eugenův sbor měl přemostit řeku o patnáct kilometrů severněji. Už v noci začali do Ruského vnitrozemí proudit kolony dobyvatelů.
Napoleon sám překročil Němen 24. dopoledne.
Co Rusové? Car Alexander I pobýval ve Vilniusu už od dubna, což vyvolalo chaos v ruském velení. Ministr války velel jen 1. armádě, Bagration velící druhé západní armádě, ale de Tollymu vůbec nepodléhal, tudíž, když se de Tolly dověděl o začátku války, mohl jen doporučit gruzínskému lvu a kozáckému atamanu Platovovi, aby začali manévrovat podle stanoveného cíle, tedy ústupu do opevněného tábora u Drissy. Alexander se zatím bavil na bálu, který na své venkovské dače v Zakrete přichystal generál Benningsen. Když kníže Balašov informoval cara o tom, že vojska překračují Němen, nehnul Alexander I ani brvou. A to je Kovno od tanečního bálu jen 90km…
D+1 25.6.1812
Vojska překročila Němen a pokračovala dál do vnitrozemí, zatímco docházelo k drobným potyčkám, ať už s kozáky, či opozdilci. V blízkosti městečka Popartsy dochází ke střetu detašované jednotky z 2. a 3. sboru gen. Tučkova III, která měla za úkol zničit most přes řeku Vilju (nyní Neris), s francouzskými průzkumníky.
 |
| Alexandr Dmitrijevič Balašov |
Alexandr Dmitrijevič Balašov je odeslán jako osobní posel cara vší Rusy za Napoleonem.
„Monsieur Mon Frere“ píše Alexander, „včera jsem se dozvěděl, že nehledě na mojí loajalitu, kterou jsem prokázal Vašemu veličenstvu, překročila vaše vojska hranice Ruska, když až dnes jsem dostal z Petrohradu informaci ve které mě Lauriston informuje, v odkazu na tento akt nepřátelství, že Vaše veličenstvo se považuje býti se mnou ve válečném stavu od okamžiku, kdy kníže Kurakin požádal o své cestovní doklady. Důvody odmítnutí je vydat, které udal vévoda z Bassana, jsem nikdy nepovažoval jako záminku k nepřátelství. Ve skutečnosti ambasador jednal na svou vlastní pěst bez mého schválení, jak mi sám potvrdil, když jsem byl informován o jeho činnostech. Vyjádřil jsem s ním nespokojenost a přikázal mu, aby zůstal na své pozici. Pokud Vaše veličenstvo není nakloněno proléváním krve našeho lidu a pokud Vaše veličenstvo bude souhlasit se stažením svých vojsk z Ruských teritorií, pak budu považovat to, co se stalo, jako by nikdy neproběhlo, čímž by mohlo dojít k dohodě. Jinak, Vaše veličenstvo, budu povinován odrazit útok, který z mé strany nebyl nijak vyprovokovaný. Záleží tak jen na Vašem veličenstvu aby zachránilo lidstvo před pohromami války."
Zároveň gosudar nadiktoval rozkaz armádám o začátku války: „Po dlouhou dobu jsme pozorovali na straně císaře Francouzů jeho nepřátelství proti Rusku, ale vždy jsme doufali, že jej dokážeme zastavit smířlivostí a mírumilovnými opatřeními. Nakonec, pod tlakem obnovené a pokračující přímé a evidentní agrese, bez ohledu na hlubokou touhu udržet mír, jsme nuceni zakročit a povolat armády. Ačkoliv jsme si lichotili, že může dojít ke smíru, díky naší přítomnosti na hranici impéria, bez porušení jediného z principů mírového stavu, kdy jsme připraveni jednat pouze na naší vlastní obranu: jsme nakonec naznali že všechna tato smířlivá a mírumilovná opatření nevedou k mírovému řešení, po kterém tak toužíme. Císař Francouzů náhlým útokem své armády na Kovno byl tím prvním, kdo vyhlásil válku. Jelikož neexistuje způsob jaký ho přesvědčit k udržení míru, nemáme jinou možnosti než se obrátit k Všemohoucímu a ke Strážci pravdy. Není nutné, abychom připomínali našim vůdcům, velitelům a vojákům jejich povinnost a statečnost. Prastará krev statečných slovanů koluje v jejich žilách. Válečníci! Chraňte svoji víru, vlast a svobodu! Já budu s vámi a s naším Pánem proti nepříteli!
My, z boží milosti Alexandr První, imperátor a samoděržavý vší Rusy“
(Alexander Mikaberidze: Russian Eyewitness Accounts of the Campaign 1812)
D+3 28.6.1812
Francouzi vstoupili do Vilna. 1. západní armáda ustupuje na Svjencany (litevský Švenčionys). Kolona Jeroma Bonaparta bojuje o Grodno.
BOJ U GRODNA
 |
| Mapa okolí Grodna s přesuny vojsk |
Šarvátka mezi předvojem pravého křídla Velké armády pod velením brigádního generála Jacquese Alexandra Allixe de Vaux a kozáckým odřadem generála atamana Platova
Platov se 14 pluky svého sboru dorazil do Grodna k ochraně hranic 20.6. Už 24.6. vyráží Jerome Bonapart na pravém křídle od Lomže k Němenu, který chce přejít v Grodně, 130km jižně od Kovna. 26. června odbdržel ataman Platov rozkazy od cara, ten mu přikazuje působit do boku a do zad pochodujícího nepřítele. Platov zorganizuje evakuuaci všecho co nesmí padnout v Grodnu nepříteli do rukou. Evakuace probíhá přes Novogrudok do Minsku. Kozáckým plukům dává rozkaz k ústupu od hranic přes Lidu do Svjancan (pravděpodobně do litevského Švenčionys).
27. června, čtyři kilometry od Grodna na břehu říčky Lososjanka (nyní už v Grodnu), zahájilo několik Platovových pluků palbu na tři pluky generála Dambrowského postupujícími na Grodno.
28. června se kozáci stáhli do Zanemanského předměstí Grodna, zatímco francouzi (resp. poláci) dostali posily v podobě 19. lehké brigády generála Tyskiewicze. Velení postupu k mostu na Němen připadlo generálu dělostřelectva deVaux.
Útočící huláni rychle zahnali kozáckou sotňu a vpřed vyrazila polská pěchota. Platov zaujal obranu za mostem, na výšiny umístil 12 děl 2.baterijní roty donského kozáckého dělostřelectva, zatímco Grodenský posádkový prapor vnitřní služby (tedy taková lepší posádková a pořádková služba) pomáhal odrážet útoky. Když Platov usoudil, že už není schopen udržet s kozáky a třetiřadou pěchotou most proti útokům pravidelné pěchoty, nechal most navečer zapálit. Kozáci pak vyrazili přes Šučin na Lidu.
Nástupní sestavy
Grande Armee
3. jízdní brigáda Varšavského knížectví (1. jízdní myslivecký pluk a 12. hulánský pluk)
1. pěší pluk Varšavského knížectví
Dvě roty sapérů
Ruské armáda
Grodenský posádkový prapor vnitřní služby
Donský atamanský pluk Balabina 2
Donské kozácké pluky Vlasova 3, Grjekova 18, Denisova 7, Ilovajského 5, Mělnikova 3, Charitonova 7. Jízdní tatarské pluky Chunkalova a Balatukova, Kalmycký pluk kapitána Diomidija a 1. baškirský pluk. 2 donská jízdní dělostřelecká rota (12 hlavní) Suvorova 2
D+4 29.6.1812
Poté co postavili dva mosty, vstoupili spojenci asi ve 3 hodiny ráno do Grodna. Zadní voj 1. západní armády svedl šarvátku u Ašmjan.
Bitva u Ašmjan
Zadní voj kolony 6. pěchotního sboru generála Dochturova 1. západní armády, pod velením plukovníka barona Kreutze šéfa Sibirských dragounů udeřil na Francouze, kteří zabrali město Ašmjany (Ошмяны) a vyhnali je z města. Plukovník Kreutz poté s dragouny zaujal pozici za městem při cestě na Smarhoň (Смаргонь) zatímco dvě eskadrony Mariupolského husarského pluku zaujali předsunutou pozici na cestě do Vilna.
Francouzské jezdectvo udeřilo na husary tak tvrdě, že těm nezbylo než ustupovat na vesnici Narbutovšina (dnes asi Narbuty, na půl cesty mezi Ašmjany a Smarhoňí). Ve stejný okamžik udeřila pěchota a 9. hulánský pluk Velkovévodství Varšavského na dragouny a přes tvrdohlavý odpor je zatlačila do Narbutovšiny. Zde se k nim přidali dvě pronásledované eskadrony husarů a Polský hulánský pluk. Odřad přešel přes říčku, rozebral místní most a postřeloval se s francouzskými střelci až do večera. V noci ustoupil na Smarhoňu, kde se spojil s armádním zadním vojem pod velením generálmajora hraběte Pahlena.
Zadní voj tvořili 2 eskadrony Mariuposlkého husarského pluku a Irkutský a Sibirský dragounský pluk a pluk Polských hulánů.
 |
| plukovník, baron Belzig von Kreutz |
Cyprian Gualbert Heinrich, baron Belzig von Kreutz (Крейц, Киприан Антонович); 1777-1850; v té době ještě plukovník a baron, od 8. března 1810 šéf Sibirských dragounů (ze Sibirsku, ne ze Sibiře) je 15. července za činnost při ústupu povýšen na generálmajora. To už má za sebou bohatou službu v Polsku 1801, při polském tažení, kdy byl v nočním boji u Mohrungenu třikrát zraněn a zajat. Po návratu ze zajetí převzal velení Sumských husarů, se kterými během švédského tažení 1808 strážil baltské pobřeží v Litvě. U Borodina byl čtyřikrát raněn, ovšem už jako velitel brigády 3. jezdeckého sboru. Za boj u Vitěbsku byl povýšen na generálmajora rozkazem z 16. prosince 1812, ovšem s platností od 15.7.1812. Dosáhl až na hodnost generála jezdectva. V armádě zůstal až do své smrti, i když je v 17. května odvolán ze všech funkcí kromě šéfa Sibirského dragounského pluku. Zemřel na svém panství v Kuronsku, u Libavy 13.7.1850.
D+5 30.6. 1812
Situace: Ruské armády dále ustupují od hranic. Srážky u Velkých Solečnik (Большие Солечники nyní Šalčininkai v Litvě) a u vesnice Davigony (Довигоны, bohužel jsem je na mapě Vilenské guvernie z roku 1821 nenašel, předpokládám, že to bude někde v okolí Švenčionisu)
Davigony
V šarvátce u Davigonu se vyznamenal Hulánský pluk tělesné stráže plukovníka Mezenceva, který udržel svoji pozici před silnějším protivníkem, vybaveným i jízdním dělostřelectvem. Tím umožnil ústup vlastních pěších jednotek a trénu. Plukovníku Gundiusovi byl vydán rozkaz zaútočit nepříteli do boku. Úspěšný útok vyvolal v nepřátelských jednotkách zmatek a způsobil mu těžké ztráty, navíc výrazně pomohl pluku udržet těžkou pozicic
Ruské síly: 1. západní armáda, zadní voj 3. pěšího sboru, velitel generálmajor kníže Ivan Leontijevič Šachovskoj
Hulánský pluk tělesné stráže, Kozácký pluk tělesné stráže, 1. Těpťarský kozácký pluk majora Timirova 1, Gardová černomořská sotňa
 |
| Poloha Dorochovových kolon |
Velké Solečniky
Francouzská brigáda jízdních myslivců prudce udeřila na zadní voj 4. pěšího sboru pod velením šéfa Izjumského husarského pluku generálmajora Ivana Semjonoviče Dorochova, který byl nucen pod tlakem francouzl ustoupit směrem na Ašmjany. Této šarvátky se účastnili jen dvě roty 18. mysliveckého pluku, Izjumský husarský pluk a donské kozácké pluky generálmajora Denisova 7 a podplukovníka Vlasova 3. Jelikož byly všechy jednotky Dorochovovy zadní stráže odříznuty silnými nepřátelskými odřady, nezbylo jim, než se vydat za 2. západní armádou generála knížete Bagrationa. Dorochov ustupoval po silnici Dzevenišky (Дзевенишки, nyní Dieveniškės, Litva), Alšany (Ольшаны, nyní Halshany - Гальшаны), Valožin (Волжин), 5. července se připojil k Platovovu sboru a 7. července se v městě Nový Svjeržeň (Новый Свержень) připojil k Bagrationovi.
Ruské síly: 1. západní armáda, zadní voj 4. pěšího sboru, velitel generálmajor Dorochov.
1. a 18. myslivecký pluk, Izjumský husarský pluk, donské kozácké pluky generálmajora Vasila Denisova 7 a podplukovníka Vlasova 3, lehká dělostřelecká rota neznámého čísla.
 |
| Unter-oficír Izjumského husarského pluku |
D+6 1.7.1812
Balašev, který před týdnem vyrazil z Vilna za císařem Francouzů, se vrátil do Vilna, kde byl přijat Napoleonem. Je to poslední Alexandrův posel k Napoleonovi. Kozácké pluky Dorochovova odřadu narazili u Alšany (Ольшаны, nyní Halshany - Гальшаны)na nepřítele, podrobnosti jsou mi ale neznámé. Francouzské jednotky narazili na 3. jezdecký sbor gen. P.P. Palena, načež u Kozjan svedly boj.
Bagration soustředil svojí armádu u Slonim (Слоним), zadní voj tvořila jízda pod velením generála Ilariona Vasiljeviče Vasilčikova. Něverovského 27. divize přibila k Novogrudku (nyní Novogrudek Навагрудак v Bělorusku), vstříc Bagrationovi a nesmrtelnosti. Davoutův sbor postoupil na dva denní pochody od Vilna, zatímco vojska pravého křídla jsou stále ještě v Grodnu.
Muratovy jednotky se střetli s Pahlenem. Dochturov vyčerpávajícím pochodem na jih od Vilna uniká směrem k 2. západní armádě. Na konci dne se Barclayova armáda soustředí u Svjancan. 2. sbor Oudinota je ve Velkomiru, Neyův 3. sbor u Gedroic (Гедройц; nyní Giedraičiai). Murat pochoduje k Bojrenu (Бойренo).
 |
| Иностранцев Михаил Александрович - Положение сторон к вечеру 19 июня 1812 года |
Srážka u Kozjan
Peter Ludwig hrabě von der Pahlen (Pjotr Aleksejevič Palen) ustupující přes Kozjany směrem na Drissu zanechal v předsunutých postaveních šest eskadron Mariupolského husarského pluku generáladjutanta Ferdinanda Karla Friedricha, svobodného pána von Wintzingerode (Ferdinand Fjodorovič von Wincengerode) spolu s odřadem 2. bugského kozáckého pluku.
V noci na tyto předsunuté hlídky zaútočilo 28 francouzských eskadron a lehká jízdní baterie s šesti hlavněmi, které je rozprášily. Witzengerode s velitelem pluku plukovníkem knížetem Ivanem Michajlovičem Vadbolským, dvěma eskadronami husarů a odřadem kozáků se až o tři dny později připojili zpět k Pahlenovu sboru. Na pomoc husarům se vydal plukovník baron Kreutz se Sibirskským dragounským plukem a dvěma dalšími eskadrami Mariupolských husarů. Podařilo se mu zastavit nápor nepřítele a zastavit utíkající husary. Poručík Figněr, bratr známého partyzána velel dvěma eskadrám husarů, objevil brod přes řeku, kde za cenu velkých ztrát zadržel postup Francouzů, čímž zachránil zbytek jednotek. Poručík Figněr byl vážně zraněn, zatímco ztráty husarů dosahovali 40 mužů.
V pět hodin odpoledne došlo k napadení zadní stráže 1. západní armády Francouzským předvojem o síle 7 eskadron a 2 jízdních děl, ale nepřítel byl odražen. 2. rezervní jízdní sbor generála Friedricha Nikolaje Georga, svobodného pána von Korff (baron Fjodor Karlovič Korff) vystřídal vyčerpaný zadní voj armády.
 |
| Uniforma Mariupolských husarů |
Komentáře
Okomentovat