Alejandřin dobrodružný plátek díl.1 Začátky v Absalomu

Jsme skupinka dobrodruhů, která se nebojí ničeho a nikoho. Cassandra, Bernard, Cerwor, Iks a Alejandra. Tahle jména se vryjí do paměti Golarionu. Náš první úkol byl vymyslet vhodný dar pro význačnou osobnost, která má přijet do Absalomu. Kdo to je a co by byl vhodný dar, už si máme zjistit sami. Nic těžkého to tedy nebylo. Podle korespondence jsme našli naší „tajemnou“ osobu a nebyl to nikdo menší než sám hrabě Varian Jeggare a vhodný dar už se vymyslel sám. Lady Deckland, nebo její hlava na stříbrném podnose, bude ten nejlepší dárek.

Hrabě Varian Jeggare z Cheliaxu

Našli jsme dům rodiny Decklandů a chtěli jsme ho prohledat a ideálně jí tam najít. Ale zjistili jsme, že to nebude procházka růžovou zahradou. Pod padacími dveřmi se rozkládalo asi čtyřpatrové sklepení. Stvůry a nestvůry se nám vrhaly do cesty. Nebylo to lehké, ale udolali jsme je. Všichni jsme utržili nějaké rány, ale Bernard byl vždy poblíž a vše zahojil. Cassandra a Alejandra se ukázaly jako neohrožené bojovnice. Cassandra nabodávala monstra na svou monstrózní kůsu a obratně je zabíjela. Alejandra vyskakovala ze stínů a bodala rapírem do nic netušících příšer. Bernard a X posílali šípy do srdcí, a očí a dalších částí, našich nepřátel. Když bylo dobojováno, skutečně jsme jí tam našli. Tahle Lady z Cheliaxu si myslí, že je vyvolená…

Pchá, takových už tu bylo. Předvedli jsme jí před Decemvirát Pathfinderů a ten už jí řádně vyslechne a naloží s ní jak se sluší a patří. To je velmi slibný začátek naší kariéry.

Taky jsme jí zabrali loď. Kotvila na molu č.13, což jí asi moc štěstí nepřineslo. Akorát jí asi budeme muset nechat přetřít, protože ten název „Hellwind“ nebudí zrovna ty nejvřelejší pocity. Na lodi byla jen hlídka. A po tom, co jsme jim řekli, jak jsme naložili s Lady Deckland všichni rádi odešli. Nechali jsme Carwora na hlídce a šli jsme do lodi hledat lup a cennosti a důležité informace… každému co jeho jest, já Alejandra jsem hold na ten lup ;) V kapitánské kajutě jsem našla další její věci, ale jen šaty a boty, nic důležitého a nic co by se mi líbilo. Tak jsem se vydala do podpalubí za ostatními. Tam už ale probíhala bitka. Dva takový jako jsme zabili ve sklepení Deklendovic domu, se sápali po Cassandře. Tasila jsem a rozběhla jsem se jí pomoct. Řezali jsme je hlava nehlava, a když jsme skončily, někdo za námi zatleskal...

Kapitán Illitar Starym

Stále ještě s tasenými zbraněmi jsme se otočily a tam stál elf a jakási „hadí žena“, která držela našeho Cerwora pěkně pod krkem. Představil jí jako Katlanu a sebe jako Illitara. Cerwor se sice mrskal, ale držela ho pevně. Prý nám neublíží, jen si je máme vyslechnout, no tak to jsme ještě nezažili. Chce po nás, abychom vyřešili problém s převaděči otroků. A odměnou nám bude náš život a cetky na lodi. A samozřejmě život Cerwora. Illitar byl celej takovej tajemnej a záhadnej a za žádných okolností nechtěl jít do Absalomu a řešit problém s otroky sám. Ale dal nám všechny informace, kontakty a tak jsme řekli, že to teda uděláme. Přeci jen Cerworův život za to stojí. V deset večer jsme měli být v hospodě U měděné korunky, kde všechno probíhá.

Ale ještě před tím jsme museli do lóže na projev Variana Jaegere. Všem nám oznámil, že Cheliax je konečně otevřen Pathfinderům. Na konci jsme připili na zdraví Cheliaxské královně „Abrogail na třikrát prokleté“ a vyrazili do Korunky.

Velká lóže v Absalomu

Před desátou jsme byli v hospodě U měděné korunky, v údajném sídle místních otrokářů a překupníků. Obhlídli jsme lokál, ale kromě tří výrostků u jednoho stolu a dalšího chlápka u vedlejšího, byla hospoda prázdná. Zamířili jsme tedy rovnou k barmanovi. Začali jsme se opatrně vyptávat a v jeden moment barman vyskočil na bar a začal se ohánět nožem a vším možným co měl po ruce. Ti mlaďoši seděli a vesele popíjeli dál, jako by se nechumelilo. Cassandra byla hned připravená k boji. Se svojí kůsou sekala hlava nehlava. Za chvíli se z kuchyně vypotácel řezník a už si to šinul za Cassandrou s obrovským sekáčkem v ruce. Já (Alejandra) jsem vyskočila na bar a začala barmana bodat rapírem. Ten nevěděl na koho dřív, a tak jsme obě nějaký ten šrám utržily. A kdyby jeden. Ale na Cassandru pořád útočil ten řezník. Bernard s Iksem nám kryli záda a obuškem a rapírem do nich řezali, co jim síly stačili. Cerwora jsem neviděla, ale asi se taky někde činil. Pravděpodobně zaměstnával toho osamoceného chlapíka vedle u stolu, protože jak se u baru spustila mela, tak se zvedl a chtěl si taky ranou přisladit, ale cloumal s sebou a nemohl se ani pohnout. Takže Cerwor ho držel pevně. Je malej, ale šikovnej.

Když v tom Cassandra mocným zásahem složila řezníka. Svalil se na zem a v ten moment se chlapík Cerworovi vyškubl a běžel ke dveřím. Bernard ho následoval. Ale barman nás pořád zaměstnával. Ten chlap měl po čertech tuhej kořínek a dál si to sekal na všechny strany. Už z nás solidně crčela krev když Cassandra zasadila poslední ránu a i barman se konečně svalil k zemi. Seděli jsme pod barem a snažili se dát dohromady, když v tom se rozrazily dveře.

Bernard, lehce pomlácený a zaprášený, vedl spoutaného chlápka a mrsknul s ním do boxu, kde předtím seděl. Nejprve nám Bernard dal lahvičky s nějakou medicínou, takže jsme s Cassandrou doslova viděly, jak se rány zacelují a hned jsme se cítily o moc lépe. A pak jsme začali vyslýchat toho chlapíka. Bez mučení nám všechno vyklopil. Kdo je za tím, kdy probíhají předání otroků, kde, jak to probíhá, jak se dostaneme na místo, kde k tomu dochází a všechno ostatní. Ještě jsme vyzvěděli od výrostků, co všechno ví a pak jsme je všechny vyhodili z hospody. Zamkli dveře a kuchyní prošli do dlouhé černé chodby. 

Daleko před námi jsme viděli světlo z loučí otrokářů a desítky otroků. Šli jsme nenápadně za nimi. Když se dav přiblížil k ústí chodby, viděli jsme, že to celé vede na molo, u kterého kotví loď, pravděpodobně plná otrokářů, kteří čekají na nové „maso“. Iks se rozhodl jednat. Svým ostřížím zrakem viděl jednoho z otrokářů a tak po něm vystřelil. A zasáhl otrokáře přímo do oka. A že to byla rána, přišpendlilo ho to ke zdi. Dav otroků se začal plašit. Otrokáři začali všechny stahovat na loď. A to byla naše chvíle. Vyběhly jsme s Cassandrou z tunelu a začaly bojovat s otrokáři. Byli tam jen dva a zbytek stál na lodi a přihlížel co se to dole děje. Bernard věděl, že jakmile sundáme ty dva, loď odpluje a otroci nikdy nebudou volní, a proto vyšel ze stínu a začal zvučným hlasem inspirovat otroky, aby se vzbouřili, aby se nenechali dále zotročovat, že život má každý jen jeden a ať ho žijí po svém. Ať se nenechají zastrašit a vezmou svůj osud do vlastních rukou. Otroci se jako na povel pustili do otrokářů a po chvíli byli volní. 

Jedním z otroků byla i dcera hospodského U měděné korunky. A proto, že jsme je všechny zachránili, nám hospodu darovala. Ona už se sem nevrátí a majetek po otci nechce. Těm, kteří byli v okovech, jsme z nich pomohli a vydali se zpět do teď už naší hospody. V tunelech jsme potkali městskou hlídku a tak jsme jim řekli, co se stalo a kde jsou přivázaní zbylí otrokáři. Velitelka byla velmi šťastná, že jsme pomohli dopadnout místní skupinu překupníků. Došli jsme do hospody, porozhlédli se, co tam tedy všechno je, jak vypadá zázemí a vůbec. Rozebrali si pokoje a šli jsme spát. Ráno jsme se měli hlásit u našeho Kapitána výprav, který nám oznámil, že za dva dny odjíždíme do Osirionu, kde rozpečetíme prastarou hrobku. Na žádost faraona. No tomu přeci nemůžeme říct ne.

autor: Alejandra Estrella Atreo de la Rosa